Před 895 lety uznal papež Honorius II. řád templářských rytířů.Stalo se to 13. ledna léta Páně 1128. Celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu tedy Pauperes commili
Před 895 lety uznal papež Honorius II. řád templářských rytířů Ordo militum Templariorum a prohlásil jej Armádou Boží.
Stalo se to 13. ledna léta Páně 1128
Celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu tedy Pauperes commilitones Christi templique Salomonici.
Na počátku jich bylo jenom devět. Devět mužů, kteří se rozhodli vytvořit Řád.
Poté, co v roce 1099 na první křížové výpravě padl Jeruzalém do křesťanských rukou, mnoho křesťanů podnikalo poutě na různá posvátná místa ve Svaté zemi. Přestože město Jeruzalém bylo pod křesťanskou kontrolou relativně bezpečné, zbytek území už tak bezpečný nebyl. Poutníci, kteří se pokoušeli dostat z pobřeží Jaffy do nitra Svaté země, byli často přepadáni a zavraždění.
Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu přispělo i napadení sedmi set poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy z nich bylo tři sta zabito a šedesát zajato muslimskými útočníky z Tyru a Aškelonu.
Proto se v roce 1119 francouzský rytíř Hugues de Payens obrátil na jeruzalémského krále Balduina II. a patriarchu Warmunda s návrhem na vytvoření katolického mnišského řádu k ochraně poutníků. Devět osamělých rytířů vytvořilo jádro Řádu templářských rytířů. Kromě výše zmíněného to byli Godfrey de Saint-Omer , Payen de Montdidier , Archambaud de St. Amand, André de Montbard , Geoffrey Bison a dva muži zaznamenaní pouze pod jmény Rossal a Gondamer. Balduin II. Založení řádu bylo schváleno a jeruzalémský chrám byl svěřený do jejich péče. Na koncilu v lednu 1120 přidělili templářům sídlo v křídle královského paláce na Chrámové hoře v dobyté mešitě Al-Aksá.
Řád s devíti rytíři měl málo finančních zdrojů a spoléhal na dary, aby přežil. Jejich znakem byli dva rytíři jedoucí na jednom koni, zdůrazňující chudobu řádu.
Bídné materiální postavení templářů však brzy doznalo změn. Zakladatel cisterciáckého řádu svatý Bernard z Clairvaux je podpořil a v roce 1129 na koncilu v Troyes přesvědčil církevní představitele k uznání řádu. S tímto formálním požehnáním se templáři stali oblíbenou charitativní organizací v celém křesťanstvu, která dostávala a přijímala peníze, půdu, obchodní kontrakty a urozené syny od rodin, kteří toužili pomáhat v boji ve Svaté zemi a stát se členy řádu.
Na koncilu v Pise v roce 1135 inicioval papež Innocent II. první papežský peněžní dar řádu. Další významná výhoda přišla v roce 1139, kdy papežská bula Omne Datum Optimum osvobodila řád od poslušnosti místním, zemským zákonům. Toto rozhodnutí znamenalo, že templáři mohli volně procházet všemi hranicemi, nemuseli platit žádné daně a byli osvobozeni od všech pravomocí kromě papežské.
Opat kláštera v Clairvaux sv. Bernard, templáře i nadále podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se řád templářů začal řídit. V té době měl řád už tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.
Hugues de Payens jako velmistr vedl řád téměř dvacet let a zemřel v roce 1136. Okolnosti a datum jeho smrti nejsou zaznamenány v žádné kronice, i když templáři si ho každoročně 24. května připomínali a předpokládá se, že zemřel stářím. Historik ze šestnáctého století Marco Antonio Guarini tvrdil, že Hugues byl pohřben v kostele San Giacomo ve Ferrara.
V roce 1145 bylo rytířům řádu uděleno povolení nosit bílý plášť s kapucí a začali používat znaky červeného kříže na bílém pozadí.
Řád rostl díky darům od příznivců, kteří uznávali jejich důležitou roli při ochraně malých křesťanských států v Levantě. Dary přicházely ve všech formách, ale nejčastější to byly peníze, pozemky, koně, vojenské vybavení a potraviny.
Dalším příjmem do řádové pokladny byla kořist a nová území získaná jako výsledek vyhraných bitev, přičemž tribut bylo možné získat také z dobytých měst a území ovládaných templářskými hrady. Nakonec se řádu podařilo založit svoje centra ve většině států západní Evropy, která se stala důležitým zdrojem příjmů a nových rekrutů.
Templářské komunity nebo kláštery, které místní považovali za bezpečné místo, se staly úložištěm hotovosti, zlata, klenotů a důležitých dokumentů. Řád měl vlastní hotovostní rezervy, které byly již od roku 1130 dobře využívány formou úročených půjček. Dokonce dovolili lidem uložit peníze v jednom klášteře a za předpokladu, že se prokázali vhodným dopisem, převést a poté vybrat v jiném kláštera. Další bankovní službou bylo to, co by se dnes nazývalo běžný účet. Tedy ukládat pravidelné vklady a zařídit, aby templáři jménem majitele účtu vypláceli pevné částky tomu, koho vkladatel určil za příjemce.
Ve 13. století se templáři stali tak zdatnými a důvěryhodnými bankéři, že v řádových trezorech a pokladnicích uchovávali své poklady francouzští králové i šlechta. Templáři dokonce půjčovali peníze panovníkům a stali se tak důležitým prvkem ve stále sofistikovanější finanční struktuře pozdně středověké Evropy.
Jak se ukázalo, nakonec jde vždy o peníze a majetky. Francouzský král Filip IV. dlužil řádu tak obrovské částky že pro něj bylo nejefektivnějším řešením likvidace templářů. Nejprve se snažil přinutit papeže Bonifáce VIII., aby řád exkomunikoval, ten však odmítl. Neuspěl ani u jeho nástupce, Benedikta XI. Až papeže Klementa V. se podařilo přesvědčit, aby nařídil vyšetřování a následné pronásledování řádu.
Obžaloba čítala 127 bodů. Nejznámější je pak nařčení z uctívání modly Bafometa, které se templáři měli klanět. Šlo o model mužské vousaté hlavy děsivého vzhledu a měla být využívána i při zasvěcování nových členů. Kromě vynucených přiznání však neexistuje žádný důkaz existence takové modly.
Osudný den pro řád nastal v pátek 13. října 1307. Již od noci začalo po celé Francii rozsáhlé zatýkání všech členů a zabavování řádového majetku. Papež Klement V. nařídil zakročit proti templářům i dalším evropským panovníkům, většina z nich ale nechala templáře na pokoji. V samotné Francii bylo zatčeno přes pět tisíc rytířů včetně velmistra
Jacquese de Molay.
Většina ze zatčených strávila ve vězení nejméně rok, v průběhu kterého byli často vystavování mučení, takže se mnoho z nich přiznalo k mnohdy i nesmyslným obviněním. Přiznal se i samotný velmistr, který ovšem svoji výpověď opakovaně měnil. Pro mnoho z nich znamenalo přiznání trest smrti, kterým bylo v tomto případě upálení.
Papež zrušil řád 22. března 1312 vydáním buly Vox in Excelso. Celý majetek řádu byl převeden na řád Johanitů, předtím byla ale ze zabaveného majetku odebrána slušná částka, která putovala francouzskému králi jako odškodné za údajné ztráty. Faktem je, že značná část majetku zabavena nebyla, protože nikdy nebyla nalezena. Je pravděpodobné, že Templáři se o plánovaném útoku dozvěděli a mnoho řádových pokladů a dokumentů bylo zachráněno. Flotila osmnácti naložených lodí vyplula z přístavu La Rochelle, její cíl není však s jistotou známý.
Se zánikem řádu a jeho následující, utajenou existencí se pojí mnoho legend a konspiračních teorií. V posledního době ho zřejmě nejvíce zpopularizovala kniha Šifra Mistra Leonarda od Dana Browna. Tajemnost řádu všem těmto teoriím velmi nahrává. Historicky nejuznávanější vysvětlení o jeho zániku je snaha o získání řádového majetku a omezení jeho silné politické moci. Historikové se shodují, že i samotný papež byl k pronásledování a rozpuštění řádu donucen. V roce 2001 byl dokonce ve vatikánských archívech objeven tzv. „Chinonský pergamen“. Tento dokument dokazuje, že již v roce 1314 papež řád templářů tajně omilostnil.
Skutečná reálná historie templářů tedy končí 22. března 1312. Začíná však jiná historie plná mýtů, pověstí a teorií, přetrvávajících až do dnešních dnů.
