Návraty. Lepček a noha.

Lepček s vyvalenýma očima sledoval ten zmatek a křik. Na poli zůstaly poházené motyky, jakýsi zkrvavený hadr a část nohy od kolene, ještě obuté do nízkého gumáku. 

Návraty.

Lepček a noha.

     Toho rána vstal Lepček kolem osmé hodiny, jak obvykle o prázdninách vstával. Snědl chleba se sádlem, vzal motyku a šel na Brázdu. Když došel až na mez, uviděl, že tam ženské na poli jednotí řepu. Svalil se na zem a chvíli počkal, až budou o kus dál v poli, protože nechtěl poslouchat další poznámky stran své aktivity. Nějakou dobu kopal o pár metrů dál než včera. Mrtvolka, nebo spíše ostatky zahrabaného nekřtěňátka mu nedaly spát. Kromě neděle, kdy chodil do kostela a po obědě na korzo k fotbalovému hřišti, kopal o prázdninách každý den. Po půl hodině si lehnul, aby si narovnal záda, ale usnul. Probudil ho pekelný jekot, a když zaostřil, viděl někde uprostřed pole shluk pobíhajících a křičících ženských. Nechal motyku motykou a rozběhl se k nim.

     Když nám to později popisoval, říkal, že měl dojem, že se připletl k dalšímu porodu.

     „Rychle ženský, děléte. Rychle, dochtora“, řvala jedna přes druhou. „Co fčil, co dělat?“ hulákala zase jiná.

     „Hovno“, reagoval jediný chlap mezi nimi. „Tady už se nedá nic dělat“, dodal rezignovaně a vypadalo, že to s ním sekne. Traktorista ještě udělal několik zmatených kroků, naučeným pohybem hmátnul do kapsičky u blůzy, vyklepal z pomačkané krabičky partyzánku bez filtru, zapálil si a svezl se na zem k zadnímu kolu.

     „Neco na zaškrcení, kdo má pásek nebo tak neco“, křičela Kadlecová a snažila se zastavit krvácení vlastní zástěrou.

     „Slyšels ty lemple?“ rozkřikla se další na kouřícího traktoristu a v hysterickém záchvatu ho nakopla do žeber. „Pásek, dělé a za volant. Musíme ju odvézt k dochtorovi.“

     Lepček s vyvalenýma očima sledoval ten zmatek a křik, viděl traktoristu, jak pomáhá nakládat ženu na valník, leze do kabiny a odváží všechny do vesnice, kde je zdravotní středisko. Na poli zůstaly poházené motyky, jakýsi zkrvavený hadr a část nohy od kolene, ještě obuté do nízkého gumáku. Vzal jednu motyku a obráceným koncem do utržené části strčil jako by zkoušel, jestli je živá nebo mrtvá. Později s nadšením vyprávěl, že čekal, až se noha postaví a sama odhopsá za její majitelkou.

     „To si pleteš s Meresjevem,“ přerušil ho Holas. „Akorát ten to měl opačně.“

     „Víš kulový,“ nenechal se Lepček. „Já tam byl osobně a co sem viděl, to mě nikdo nevezme.“

     „Ty vole nemel. Ještě řekni, že se ta haksna sama postavila.“

     „Sama ne, ale sem do ní strčil, trochu jí pomohl. Pak se normálně narovnala, stópla si a šla.“

     „To víš že jo, ty hňupe,“ uzavřel debatu Holas a povalil Lepčeka na zem, aby mu nasadil válečky.

     Od té události trápila Lepčeka záhada zmizelé nohy. Šel na mez, aby pokračoval v hledání nekřtěňátka, a když se ztahaný a propocený vrátil podruhé na pole, noha už tam nebyla. Jakmile zjistil, že se neobjevila na středisku ani ve špitále u svaté Anny, kam Vintrovou převezli, logicky usoudil, že musela sama odejít, bůh ví kam. Že by mohla zamířit rovnou na hřbitov, ho napadlo až poté co Brejla šířil svá moudra ohledně pohřbívání údů oddělených od těla.

     Na hřbitovním smetišti u zdi už dobrou půlhodinku prohrabával Špárek hřbitovní bordel. Hledal vypálené kelímky od svíček, zbytky vosku a na zvláštní hromádku si ukládal květy z povoskovaného papíru. Ty poničené potom používal jako palivo do kamen, ty ještě dobré znovu osazoval do menších věnců a věnečků ze smrkových věnců, ozdobených šiškami a stužkou. Pokoutně je nabízel ženským, co šly na hřbitov zalévat květiny nebo si jen tak splknout.

     „Zdar Špárku“, halekal už z dálky Brejla. Špárek se narovnal, otočil se po hlase a černým prstem si srovnal brýle, jejichž umolousané nožičky měl pro jistotu vzadu spojené kouskem gumy do tepláků. Na té hromadě odpadků vypadal jak bezprizorní sirotek z Kalkatského slumu. „Je tam nekdo?“ zeptal se zadýchaný Brejla a trhnul hlavou ke hřbitovní bráně.

     „Baže, pár bab je u pumpy“, řekl Špárek s nažil se vyhrabat z toho bordelu na pevnou zem.

     Hřbitov bylo místo, kam se uchylovaly postarší až staré ženy za účelem kulturního vyžití, jak říkal školní ředitel Tyl. Ale on nemyslel na hřbitově. Jak ženské zalily svoje hroby, sdružovaly se kolem staré, rozvrzané pumpy. Posedávaly na lavičkách, postávaly opřené o hrábě nebo motyky a klevetily. To, co pro mužskou část vesnice představovala hospoda, byl pro ženy hřbitov.

     To byla chvíle pro Brejlu se Špárkem. Motali se kolem bab v uctivé vzdálenosti, ale tak aby všechno slyšeli. Dělali, že sbírají konve a snáší je k pumpě, shrabují spadané listí ze staleté smuteční vrby nebo si chodili napumpovat vodu do hřbitovní vázy a prodlužovali to, co nejvíc to šlo. O získané informace se potom dělili s námi ostatními. Něco přibarvili, něco domysleli a něco si úplně vymysleli, když se jim zdálo, že získané zpráva nemá potřebný náboj.

     A tak mimo jiné vyslechli, že ….