Návraty. Lepček a nekřtěňátko.

Když se ve Žlebu potuloval můj kamarád Lepček, spatřil do té doby věci nevídané. V místě, kterému se od té doby začalo říkat „porodní brázda“ narazil na Romku, tehdy ještě cikánku, když zrovna rodila.

Návraty

Lepček a nekřtěňátko.

     Dnes se Žlebem mírně do kopce, kde za mého dětství mělo několik rodin malá políčka s brambory, řepou nebo mákem projít nedá. Vznikla tam jakási zahrádkářská kolonie, která kdysi polní cestu přehradila plotem. Pod vlivem četby Hanzelky a Zikmunda jsem nenápadně, zcizenou otcovou žiletkou nařezával nezralé makovice a vytékající bílou tekutinu shromažďoval do krabičky od sirek v domnění, že takto získané, surové opium použiji pro vlastní potřebu, abych zažil stavy obluzující a nevídané. Jako desetiletý kluk jsem netušil, že ony stavy mě připraví život sám i bez opia. Nakonec jsem stejně pracně nachytanou a zaschlou kuličku o velikosti nehtu na malíčku nepoužil, protože při své roztržitosti krabička i s obsahem skončila bůhví kde. Tímto se po více než půl století omlouvám dětem a vnukům byvších majitelům záhumenku za způsobenou škodu, kterou jsem samozřejmě ochoten na požádání uhradit.

     Prostě Žlebem se už jít nedá jako tehdy, kdy se tam potuloval můj kamarád Lepčeka a spatřil do té doby věci nevídané. Když chodil do čtvrté třídy místní ZDŠ na městečku, naproti hospodě u Zubatýho, vydal se tím žlebem, bůh ví kam. Jelikož tehdy, do onoho památného dne trpěl značnou nadváhou, nebývaly pěší túry jeho oblíbenou kratochvílí. A ty do kopce už vůbec ne. A tak kdesi, v místě, kterému se od té doby začalo říkat „porodní brázda“ narazil na Romku, tehdy ještě cikánku, když zrovna rodila.

     Moc tomu nerozuměl, o co vlastně šlo, protože Romka cikánka hrozně řvala, ale pochopil, že se musí jednat o něco naprosto výjimečného. Dřepnul si tedy pár kroků od ní a celý porod zaujatě sledoval. Když bylo po všem, žena se postavila, ale Lepček si to vyložil tak, že mu chce dát přes hubu a utekl.

     Letěl domů, aby o svém zážitku řekl matce, ta jenom mávla rukou a šla si po své práci. Pak to řekl ve třídě nám klukům, co spolu chodíme do kostela a Brejla se ho zeptal: „Ty vole a spatřils její bránu cti?“

     Lepček řekl, že jí mezi kýty pořádně neviděl, protože tam byl jakýsi krvavý ranec.

     Brejla mu vynadal do kreténů, protože „si měl jedinečnó příležitosť popást se na semeništi hříchu, ty vole.“

     „Copak su kráva vole, abych se pásl?“, logicky namítl Lepček a nasadil Brejlovi dvojitého nelsona.

     Celá záležitost by upadla v zapomnění, kdyby se později nevyrojily zaručené zvěsti, že ta rodička své dítě uškrtila na pupeční šňůře a mrtvolku někde zahrabala. Brejla nakukal Lepčekovi, že jakákoliv část těla z nekřtěňátka je zázračný elixír, který již při pouhém doteku hojí střelné i bodné rány, zastavuje krvácení i horečky a že by měl ten vůl jít a to zahrabané děcko najít, protože by to byla větší výhra než ve Sportce.

     Lepček si na hygienu moc nepotrpěl a o zubním kartáčku slyšel jen ve zdravovědné přednášce ve škole. Proto měl už ve třetí třídě problémy se zuby a dásněmi. A tak si představil, jak přiloží kousek mrtvého nemluvněte na čelist a často se vracející bodavá bolest zázračně zmizí. Pak vzal v kůlně motyku a letěl do Žlebu kopat.

     Snažil se najít to nekřtěňátko a kopal a kopal. Nejdřív přímo na tom místě, kde byl svědkem porodu. Nic. Tak o pár metrů dál. Také nic. No a od té doby to zkouší. Teď půjde do šesté třídy. Tedy podruhé. Takže už tři roky kope.

     Je tím úplně posedlý. Brejla mu ještě čas od času dodá energii nějakým novým způsobem, jak zužitkovat tělíčko a pak už jenom vidíme Lepčeka, jak maže ulicí od kostela a táhne za sebou motyku. Význam té relikvie za tu dobu samozřejmě vzrostl. Po těch třech letech by už neodstraňoval pouze individuální bolesti jednotlivých trpících a přirozeným způsobem nezhojitelné rány. Dnes už by se soudruzi v Moskvě k relikvii jen přiblížili a rázem by byli sto let před Američany.

     Jestli byl Brejla fanatickým čtenářem červené knihovny, co jim zůstala po babičce, Lepček se zamiloval do filmu. Pravidelně dvakrát do týdne loudil po otci korunu na kino. To bylo zřízené v panském dvoře, kde byla za dřívějšího režimu výrobna a sklady bylinného likéru Maruška. V temné chodbě byly na zdech černobílé plakáty oblíbených herců. Václav Voska, Dana Medřická, Jana Dítětová. O všech něco věděl, znal několik jejich filmů a s oblibou uváděl různé repliky, aniž by si všimnul, že to nikoho z nás nezajímá. Byla to taková kopie Brejly. Jen místo archaické češtiny z milostných románů ze sebe sypal filmové hlášky.

     Většina spolužáků vůbec nechápala, co to mele, protože v kině viděli jenom Vinetua nebo Laurera s Hardym a televizi mělo pár rodin. Pokud u toho byli dospělí, kroutili hlavou nad jeho filmovými citacemi, jelikož jim repliky nedávaly žádný smysl vzhledem k tématu konverzace, kterou vedli. Lepček zkrátka házel hlášky od boku a naprosto neomylně úplně mimo.

     Dnes už není cesta Žlebem a není ani Lepček. Zemřel před třemi lety na raka, jak se u nás říká. Zato Brejla to dotáhnul na 130 kilo a pěší chůzi definitivně vyřadil ze svých aktivit. Červená knihovna po jeho babičce letěla do sběru, když se oženil a paní Brejlová převzala otěže domácnosti. Porodní brázda upadla v zapomnění jednak léty a jednak zrušením cesty, mezí, políček a tak vůbec.