Návraty do rodných míst

Návraty do rodných míst

     Jsou lidé, které to na konci života táhne do míst, odkud pochází, kde jsou jejich kořeny a kde prožili své dětství, než zmizeli kdesi ve světě. A jsou i tací, kteří se vyhýbají i jen vzpomínkám na své rodiště, natož aby je navštívili. Hroby svých předků po nějaké době prodali stejně jako rodné domy po rodičích a prarodičích. 

     Patřím mezi ty první, a čím jsem starší, tím častěji jezdím tam, odkud pocházím. Nepoznávám už nikoho, jen příjmení charakteristická pro tu oblast, vytasené do kamene nebo žuly na  hřbitovních náhrobcích. Doba litinových křížů, na které se vešlo s bídou příjmení rodiny je dávno pryč. Desky z leštěné žuly se zlaceným písmem svítí na dálku stejně jako nově opravená kostelní věž. Dávno pryč jsou také nízké, venkovské domky, které nahradily poschoďové domy rozléhající se na úkor dřívějších zahrádek a dvorků. Zmizely slepice a kohoutí kokrhání už nikdo neslyšel řadu let. Záhony zeleniny ustoupily okrasným zahrádkám s trávníkem s umně  nainstalovaným pradávným trakařem, na kterém prarodiče dnešních mladých sváželi seno a trávu z vyžatých mezí nebo rákos od rybníka.

     Kromě těch hrobů nezůstalo po více než půl století nic. Jenom vzpomínky, příběhy z dětství, osudy předchozích generací z vyprávění prarodičů, protože tehdy se ještě vyprávělo a kromě večerních zpráv v rádiu už byl jen večerníček Hajaja a dobrou noc. Ráno se vstává před pátou, není čas ponocovat.

     Na mezi nad rybníkem se tyčí osaměle mrtvý pahýl jabloně. Musela být už hodně stará, když polovina její koruny odpadla a zbytek rozštípnutého kmene se tam vyjímá jako připomínka dob dávno minulých. V koruně toho stromu, jsem kdysi dávno jako kluk sledoval jednoho prázdninového dne lidi, kteří se šli vykoupat do rybníka a pak jsem ho uviděl.

     Vysoký, svalnatý chlap s lesklými vlasy a dlouhými kotletami. A za ruku se vedl s neznámou blondýnou se slunečními brýlemi, velkými jako talíře. Větší poplach způsobil jen ústup Němců na konci války. Říkalo se mu Car.

     Carovi bylo sedmnáct a peněz měl jako šlupek. Všichni věděli, že je magor a hodně kluků se ho bálo. Když byl dítě a neměl ještě takovou sílu, podle které mu později začali říkat Car, tak ještě před tím mu říkali Tupan. Malinkatá hlavička se špatně střiženým ježkem. Velké, plandající uši a u nosu věčně sopel. Ten střídal barvy podle ročního období od kanárkově žluté až k lahvové zeleni.

     To, jak se na něm příroda vyřádila, byla jedna věc. Tehdy měli všichni kluci jeden druh účesu. Holič Mach dělil klienty celkem přirozeně na ženy a muže. Těm prvním dělal na hlavě beránka úzkými natáčkami z perforovaného plechu. A na ty druhé zůstal ježek. Světový trend mániček dorazí do vesnice až za pár let, takže Mach má zatím co dělat.

     Když byl Car v první třídě, sehnal někde štěně neurčité, pouliční rasy. Kus prádelní šňůry používal jako vodítko i obojek současně a pyšně, jako profesionální psovod se poflakoval po dědině za doprovodu skákajícího štěněte. Myslím, že to bylo poprvé, co měl někoho opravdu rád a kdo mu to upřímně vracel. Když jsem po mnoha létech v Paříži spatřil haitské pasáky hrdě korzující po Piqalle s párkem afgánských chrtů, první obrázek, který se mě zjevil, byla notně vybledlá pohlednice Cara a jeho štěněte.

     Jeho fotr se jedné zimní noci vrátil po několika denní alkoholické nepřítomnosti domů. Všichni už spali. Carova matka s jeho mladším bráchou v nevytopené světnici, kde smrděly staré hadry a zatuchlé peřiny, plné zaschlých fleků. Car spal na kanapi v kuchyni, štěně v boudě na dvorku.

     Když se fotr napotřetí trefil do branky, štěně se probudilo a chtělo přivítat pána domu. Vyběhlo z boudy a skákalo kolem fotra, možná i po něm. Dnes už nikdo nezjistí, jestli mu skočilo rovnou na nohu nebo i kousek víš, nebo se jenom motalo pod nohama. Každopádně fotr sklopil zrak a to mu neudělalo dobře. Snad ztratil na vteřinu rovnováhu, dostal závrať nebo se mu hlava zamotala z toho chlastu a sněhových otisků psích tlapek na jeho kalhotách. Každopádně se strašně nasral.

     Dopotácel se do kůlny, kde sebral kus silného, rezavého drátu, na jednom konci udělal oko, nasadil je pořád ještě rozdováděnému štěněti na krk a utáhl. Druhý konec omotal kolem hřebíku na vratech, kde stahoval králíky a srpem odsekl tělo od hlavy. Ta zůstala v drátěné smyčce vyset na vratech až do rána, kde ji zmrzlou na kámen objevil rozespalý Tupan, když šel na hnůj čurat.

     Fotr odřízl zadní nohy štěněte, opižlal kůži, stehna pečlivě zabalil do starých novin a teprve poté se vpotácel do baráku. Balíček nechal v kuchyni na stole a tak jak byl, smradlavý, špinavý po několikadenní chlastačce se zasychajícími skvrnami od krve na hadrech se svalil do manželské postele a ve vteřině usnul.

     Ráno si Car výslužky na stole ani nevšimnul. Prdící, smradlavou hromadu, která chrápala za vysklenými dveřmi parádního pokoje, registroval jen letmo, protože jak s oblibou říkával, není nad ranní vychcání. To si člověk štráduje fofrem na to své místečko na hnůj, na tu svoji dlaždici, která se sice viklá, ale my už víme, jak udržet balanc, rychle pindíka ven, což kolikrát není tak snadné, hlavně v zimě, kdy všechno je jaksi menší a menší. Zkrátka je to několik komplikovaných činností, které je nutno provést koordinovaně a hlavně rychle, ale potom ta odměna! Blahoslavená úlevo! Připadáte si jako Pán Veškerenstva, jako King Kong stojící na střeše nejvyšší budovy světa, lokáte plnými doušky ranní vzduch, dosud tak svěží a chladivý, sledujete okem dobrého hospodáře okolní krajinu, která se probouzí z nočního spánku, tu paletu rozjasňujících se barev a ranní zpěv ptactva, držíte se toho svého a občas spočinete zrakem na lomivém oblouku horké moče, která vytváří důlek v místě dopadu, odkud se kouří jak z miniaturní Etny. Nacházíte se vážení na prahu věčnosti.

     Car se v onom rozpoložení ocitl asi tak na pět vteřin, protože když vnímal tu krásu vůkol, nemohl opominout vrata od stodoly. A na vratech drátěnou smyčku. A v té smyčce hlavu svého štěněte. Na kost zmrzlou, krvavou kouli s vyceněnými zoubky. A na hromadě písku železnou palici. Tehdy přestal být Tupanem a stal se Carem.

     Stal se tak nejtvrdším a nejostřejším klukem ve vesnici. Nebyl zlý, nemusel terorizovat obyvatele a strašit malé děti. Stačila jeho pověst. Potom, co rozmlátil na kaši fotrovu hlavu železnou palicí, zmizel na nějakou dobu lidem z očí. Šly řeči, že je v pasťáku, v kriminále a úplně nakonec, že je na vojenské škole.

     A pak se jednoho dne objevil znovu ve vsi. Šinul si to po asfaltce směrem k rybníku, jakoby se nechumelilo. A za ruku se vedl s neznámou blondýnou se slunečními brýlemi, velkými jako talíře.