Konec roku v rodné obci

Konec roku v rodné obci

     Bylo poledne a nastoupil jsem do vlaku, ve kterém mě hned po dosednutí  bylo jasné, že se vskutku nacházím v blízkosti svého rodiště na jižní Moravě.

     „Haló, zdar. Já jedu z podnikového večírku“, zahájil svůj telefonát jeden spolucestující o dvě sedadla dál. Jeho zvučný, lehce nakřáplý baryton muselo být slyšet až na lokomotivě.

     „Až teď? A co řekneš doma“, bylo slyšet hlas na druhém konci linky.

     „Já nevím, je mě blujmo“.

     „Dobře ti tak, nemáš chlastat. Cos fšecko vylemtal“?

     „Ále, dvě flaše vína a sedm rumů. Je mě blbě“.

     Nasadil jsem si sluchátka, abych nemusel dalších dvacet minut poslouchat nářky opilcovi a mohl se kochat lesnatou krajinou vůkol, opravenými stanicemi a tunely ve skalách, kterých povážlivě ubývá. Těch tunelů, ne skal.

     Na hřbitově přibyl čerstvý hrob s lehce povadlými věnci a stuhami s rozteklými nápisy. Kostelní věž po dlouhé době zbavená lešení svítila novou omítkou v záři odpoledního slunce jako maják na skalnatém útesu, včetně nápisu, že tato věž byla z gruntu vystavěna AD 1681.

     Dole na městečku všechno při starém. Socha Karla Havlíčka Borovského s ležícím lvem, stojící tady odedávna, tedy přesně od 23. září 1900, kdy si při příležitosti odhalení, asi čtyři tisíce lidí vyslechlo patetický projev dr. Jana Herbena. O kousek dál přes silnici, se svatý Jan Nepomucký oděný do kanovnického roucha s rochetkou a biretem dotýká pravým kolenem zeměkoule, v náručí kříž s palmovou ratolestí a svatozář s pěti hvězdami kolem hlavy. Busta T. G. Masaryka také na svém místě, slavnostně odhalená v parčíku u fotbalového hřiště 13. 9. 1992, když celý pomník tatíčka Masaryka z roku 1947 vydržel pouhých deset let, než byl roku 1957 zničen místními bojovníky za světlé zítřky. Potud je vše jak má být na svém místě.

     Pár lidí s taškami, ze kterých vyčuhovala hrdla lahví, omotaných blyštivým papírem, několik místních na vycházce kolem rybníka, protože je třeba vychodit vánoční žranice a připravit se na další, silvestrovskou a Novoroční. Poslední domeček, spíš taková jednopokojová chudobudka která chátrala opuštěná už před třiceti lety, sice nedoznala změn, ale získala novou vstupní branku s visacím zámkem.

     Na lavičce před základkou, dříve ZDŠ Julia Fučíka seděla trojice mladých. Dva chlapci a dívka tak kolem dvaceti let. U dívky mě zaujala dětská koloběžka, kterou svírala mezi stehny a zasněně hleděla do prosincového slunce. Prosincové slunce podobné onomu pověstnému „le soleil d´Austerlitz“, slunci slavkovskému, které se prodíralo mlžným oparem onoho rána 2. prosince roku 1805. Podobné, ale ne stejné, protože věřím, že nebude zapadat nad 16 000 zmasakrovanými muži, o koních nemluvě, jako tomu bylo tenkrát.

     Jeden z hochů balil jointa a druhý vedl konverzaci. „Naša stařka nekde drapla teho covida. To su zvědavé, kdo nakópí na Silvestra“.

     Téma silvestrovského nákupu, který je zřejmě passé, poté co stařka lehla s covidem a nikdo jiný nakupovat nemůže nebo nechce, mě zaujalo natolik, že jsem zvolnil krok, abych se dozvěděl další.

     Mládenec ubalil cigaretu, znalecky ji promnul v prstech, zapálil a pak si mě všiml. Dědka, co se šourá po dědině, nemá do čeho píchnout a šmíruje dnešní mládež.

     „Chcete si fóknót“ pravil s lehkou ironií v hlase a natáhnul směrem ke mně ruku s cigárem. Možná očekával, že se otřesu hnusem a utrousím několik poznámek o dnešní mládeži.

     „Děkuji“, odvětil jsem slušně. „Já už měl dopoledne a doktor mě zakázal víc jak jedno brko denně“.

     „Dochtoři ví prd“ řekl druhý hoch a převzal dýmajícího jointa od kamaráda. Mohutně nasál a pomalu vypouštěl kouř. „Stařka lehla s covidem, chrlá jak tuberák a co? Myslíte, že jí nejaké dochtor pomůže“?

     „Hovno“, pravil první a láskyplně sledoval dívku s koloběžkou mezi stehny, jak přebrala jointa a potáhla. „Na to nemajó prášky. Ten ministr, ten šulín Penicilín jenom žvaní v kysni a prd. Nic néni“.

     „Vážně si nedáte“, pravila slečna.

     „Tak abych neurazil, ale jen jednou“ řekl jsem a přebral cigaretu.

     „Dochtoři vijó prd. Důležitá je prevence. Šlivovica a mařena“, pravila kráska a přebrala ode mě zbytek jointa.

     „Tož já už pudu. Děkuji za práska“.

     „Tak šťastné a veselé“ pravili všichni tři téměř unisono a mávli mě na pozdrav skomírajícím jointem.

     Šťastné a veselé.