Je Ježíš Nazaretský pohřbený v Kašmíru, v Indii?

Kousek od rušné křižovatky na kraji špinavé ulice je starý, kamenný dům se střechou natřenou na zeleno. Je to svatyně Rozabal. Když jsem se vyptával na směr cesty, byla znát u některých tázaných neochota a rozpaky.

     Je Ježíš Nazaretský pohřbený v Kašmíru, v Indii?

     Podle biblické tradice měl Abram, později zvaný jako Abraham syna Izáka a ten syna Jákoba. Známá genealogie Starého zákona. Jákob, později zvaný Izrael byl Bohem vyvolený za patriarchu izraelského národa. Se dvěma manželkami a dvěma konkubínami měl celkem třináct dětí, z toho dvanáct synů, kteří tvoří základ pro dvanáct izraelských kmenů.

     Po dobytí území Asyřany roku 722 před naším letopočtem bylo deset kmenů z Izraelského království vysídleno a odvlečeno do exilu.

„Za dnů Pekacha, krále izraelského, vtrhl do země Tiglat-pileser, král asyrský. Zabral Ijón, Ábel-bét-maaku, Janóach, Kedeš, Chasór, Gileád a Galileu, celou zemi Neftalí, a vystěhoval je do Asýrie“. 

2. Královská 15:29

„Devátého roku Hošeovy vlády konečně Samaří dobyl a Izraelce odvlekl do Asýrie. Usídlil je v Chalachu a Chaboru na řece Gozan a v médských městech“.

 2. Královská 17:6 

    Od těch dob se začínají objevovat zaučené zprávy o pobytu a dalších dějinách jednotlivých kmenů, za jejichž potomky se považuje kde kdo, od Paštunú v Pákistánu až po některé skupiny občanů USA. Od 7. století našeho letopočtu se mluví o návratu těchto kmenů, kterýžto je spojován s příchodem Mesiáše.

     V mnoha zemích Asie a Afriky se vyskytovaly od pradávna židovské komunity, bez ohledu na to, jaké bylo většinové náboženství. Od Malajsie přes Indii, Irán až po Egypt a Maroko v severní Africe. Během staletí zažívaly období prosperity stejně tak úpadku podle politické a náboženské situace. Některé oblasti židé postupně opouštěli nebo komunita vymřela. Některé se po založení státu Izrael přesídlily a v jejich původních zemích nezůstal nikdo. Snad jen chátrající zbytky hřbitovů jejich předků a záznamy ve starých svitcích.

     I v Kašmíru, státu v severozápadní části Indie byla kdysi početná židovská komunita. Katalánský jesuita Antoni de Monserrate, který se dostal ke dvoru císaře Akbara v tehdejším sídelním městě Fatehpur Sikri setrval zhruba rok. Dalšího roku mu bylo povoleno připojit se k válečné výpravě na sever, kde vypuklo povstání vedené nevlastním bratrem císaře. V Kašmíru se nadchl pro myšlenku židovského původu Kašmířanů, které považoval za potomky jednoho ztraceného kmene Izraele. Kromě jazyka kašmírštiny, který je jako jediný v celé oblasti semitský, stejně jako hebrejština, ho v myšlence utvrdil i styl života, oblékání, zvyky i postava Kašmířanů, kteří se naprosto lišili od indické populace. Přesto, že většina obyvatelstva byla muslimové, velice časté bylo jméno Músa (Mojžíš) a stejné pojmenování nese několik hor. Jiná hora se jmenuje Šalomounův trůn, existovalo i údolí Mirijam, tedy Mariino.

     Šrínagar je hlavní město Kašmíru. Stejně jako celá země i město nemá z Indie vůbec nic. Navíc obyvatelstvo v posledních letech není příliš nakloněno cizincům. Množství mužů poflakujících se po ulicích se samopaly, nevraživé pohledy, kolony armádních vozidel ucpávají už tak úzké horské cesty, nevraživost mezi místními a indickou správou, to všechno brání rozvoji turismu do jinak úžasné země.

     Ve staré části města je podivná mešita, architektonicky podobná dřevěným stavbám v Číně nebo Tibetu. Řady kamenných domů, často dost zchátralých, z oken povlávají prošlapané koberce, vchody blokují káry s ovocem, masem nebo ořechy. Zem plná zapáchajících louží zvířecí i lidské moči, bláto, díry a hromady sutě. Úplně jiný svět než pár minut jízdy městským busem za město, do míst nádherných jezer, po kterých plují ozdobně vyřezávané lodě s pozadím namodralých štítů hor.

     Kousek od rušné křižovatky na kraji špinavé ulice je starý, kamenný dům se střechou natřenou na zeleno. Je to svatyně Rozabal. Když jsem se vyptával na směr cesty, byla znát u některých tázaných neochota, rozpaky a někdy i opovržlivý pohled plný zloby. Nakonec mě nasměroval policista z křižovatky, který delší dobu sledoval moje marné počínání. Prošel jsem ulicí, na jejímž konci za hromadou pytlů s pískem dřepěli dva vojáci indické armády, pokuřovali a hlavněmi automatických zbraní ukazovali, ať táhnu ke všem čertům.

     Dveře od svatyně byly zamčené a velký nápis na plechové ceduli jasně svědčil o tom, že tady nikdo nestojí o popularitu. Zákaz fotografování. Stačil jsem dvakrát zmáčknout spoušť fotoaparátu a už přede mnou zabrzdil na kole rozlícený mladík v paštunském oděvu. Šermoval rukama a vykřikoval „no foto, no foto“. Sliny mu stékaly do bujného plnovousu a muslimská čepička na vyholené hlavě se leskla mastnotou a skvrnami zaschlého potu.

     Mávnul jsem rukou a prošel ulicí, na jejímž konci byla malá zahrádka s mešitou. Tam jsem byl přivítán úplně jinak. Kašmírským čajem, úklonami a pobídkou k odpočinku na starých, ale zachovalých kobercích.

     Po půlhodině jsem se loudavým krokem vrátil ke svatyni a zastavil se za rohem u malého, zamřížovaného okénka. Dvakrát rychle za sebou cvaknula spoušť fotoaparátu a pokračoval jsem v chůzi. Tak jsem se několikrát vrátil, v rychlosti vyfotil, odešel a zase se vrátil. Proč takové manévry kvůli jednomu chátrajícímu baráku? Protože podle víry mnohých je na tomto místě, hluboko pod podlahou místnosti pohřbené tělo proroka Juz Asafa, známého po celém světě jako Ježíš Kristus, syna Josefa a Marie, narozeného v Betlémě a ukřižovaného na kopci Golgota.

     Muslimové obecně věří, že Ježíš nezemřel na kříži, ale přežil svoje ukřižování díky péči svých příznivců.

     Ježíš zvaný Nazarejský byl ukřižován v pátek kolem poledne a před západem slunce téhož dne bylo jeho tělo sňato z kříže a uloženo k odpočinku ve skalním hrobě Josefa z Arimatie. Velký kámen blokoval vchod. V neděli jeho tělo zmizelo z hrobky. Splnilo se biblické proroctví: Ježíš vstal z mrtvých. Po krátké přestávce se svými učedníky na zemi pak vystoupil do nebe, aby se posadil po Boží pravici. Toto je obecně uznávaná křesťanská verze. Ale podle jiných, Ježíšovo tělo leží v kryptě Rozabal ve Šrínagaru, hlavním městě Kašmíru. 

     Když jsem se vrátil po čtvrté k už důvěrně známému, zamřížovanému oknu, kde jsem se mohl minutu zdržet, abych nepřilákal pozornost bdělých strážců čistoty islámu, prohlížel jsem si podlouhlý náhrobek typický pro súfijské učence a světce, pokrytý zelenou látkou. Na všem ležel prach a lehce zatuchlý vzduch, který jsem nasával skrze mříže, připomínal odér márnice přilepené ke zdi venkovského hřbitova. Na zemi leželo několik stejně uprášených, umělých květin a puklý květináč. Poté mi kdosi položil ruku na rameno a vytrhl mě ze slastného snění. Postarší muž zabalený do několika pokrývek přes ušmudlanýšalvár kamíz se na mě bezelstně usmíval prořídlým chrupem. V šedivějícím vousu, který mu sahal až na prsa, se to hemžilo hmyzem, který zřejmě dojížděl zbytky od několika posledních obědů. Muž něco pronesl kašmírsky, lehce mě pootočil a trhnul hlavou, na které měl šikmo posazený, špinavý turban směrem k protějšímu baráku. Jeho ústa se stále usmívala, ale oči byly vážné. U zdi stál chlápek jako vystřižený z filmů o islámských teroristech. Jednovaječné dvojče Usámy bin Ládina. S nezbytným „kalašnikovem“ stál jako přirostlý do prašné cesty, pevně rozkročený a z očí mu sršely blesky. Něco zařval směrem ke mně a hlavní samopalu mával kamsi k nebesům. Pokrčil jsem rameny a naznačil, že nerozumím. Ozbrojenec udělal krok směrem ke mně, opět cosi hulákal a směr, kterým ukazovala jeho zbraň, byl jasný. Vypadni odsud káfire, ty nevěřící špíno nebo ti pomůžu. Dupnul nohou v pradávných sandálech, které držela pohromadě jen špína a vůle Alláhova. Znovu jsem pokrčil rameny jako že je mě to jedno, kterým směrem půjdu a naposledy se dotknul prsty mříže v okně, za kterým mělo být pohřbeno tělo Ježíše Krista. Loudavým krokem jsem ušel pár metrů a nenápadně sledoval strážce jediného správného a čistého výkladu islámu, který stál jako socha a bedlivě sledoval můj odchod. A pak jsem si všiml za jeho zády plechové cedule s nápisem v řeči místní a anglické.

     "Prosím, nemočte zde".

     Druhý den, krátce po východu slunce na mě ze své„šikáry“ halekal Hassan, se kterým jsem se seznámil hned po příjezdu. Celé dny trávil na své lodi, převážel zboží z jednoho břehu na druhý, vozil milence, odřezával puškvorec a dlouhé pruty bambusu, které zase někam odvážel. Žil na své lodi zděděné po otci celý život a na břeh vystoupil většinou jen v podvečer, aby něco snědl a vypil čaj s některým známým. Řekl jsem mu, že jsem navštívil Rozabal a rád bych slyšel jeho verzi příběhu o Ježíši, který se dožil osmdesáti let v Kašmíru, kde zemřel a byl pohřben. Hassan byl ukecaný jako většina lidí, kteří jsou přes den sami a k večeru jsou nadržení na rozhovor o čemkoliv a s kýmkoliv. A tak nebylo třeba ani úplatku ani dlouhého přemlouvání. Jenom jsem musel vypít dvě konvice, sladkého, růžového, kašmírského čaje aniž bych mohl na záchod.

     V tom hrobě jsou pohřbeni dva světci. Jedním je súfí světec Mir Sajíd Nasír-ud-Din a druhým Youza Asaph. Jistý Bulbul Šáh přinesl do Kašmíru pravé učení islámu, které se lavinovitě šířilo celou zemí a vytlačilo do té doby dominantní budhismus. Místní budhisté mu ukázali místo kde byl podle jejich tradice pohřbený jakýsi bódhisattva, což je bytost která dosáhla osvícení, ale vrací se zpátky, aby pomohla od utrpení ostatním bytostem. Náš Bulbul Šáh prohlásil, že tam není pohřbený žádný budhista, ale muslim. Jako důkaz uvedl závěť samotného Mir Sajída Nasír-ud-Dína, kde je uvedeno, že chce být pohřbený vedle proroka Juzasifa, který tam leží již po staletí. Ale tvrdí to i jiní.

     Třeba v knize “Příběh Kašmíru“ je zapsáno, že v Rozabalu je pohřben prorok Juzasuf, který do Kašmíru dorazil ve starodávných časech. Nebo jistá kniha z 10. století píše o ulehnutí Juzasafa v Kašmíru do předem připraveného hrobu nohama na západ a hlavou na východ. U hrobu byly po odstranění staletých nánosů nalezeny vedle krucifixu s růžencem také rytiny chodidel s anatomicky správným vyznačením ran po přebíjení jedné nohy přes druhou při ukřižování. A takových knih a zápisů je povícero.

     Aby bylo jasno, netvrdí to jenom muslimové. V sútře Nátha Námavalí indických jogínů je psáno, že se svatý Ísa Nátha po svém vzkříšení přemístil do kašmírského podhůří Himálaje. Dokonce i místní židé Bani Israel věří, že prorok pohřbený v Rozabalu je Hazrat Ísa Sáhib, tedy Ctihodný Pán Ježíš.

     Navíc, hrob Mira Sajída Nasír-ud-Dina je ve směru severojižním, jak je zvykem muslimů. Zatímco hrob pod ním je ve směru východozápadním, což je tradice židů.

     Zkrátka Rozabal byl podle chronologie v rodových listinách dědičných strážců stavby postaven roku 112 n. l. a to nad podzemní hrobkou, kterou dle tehdejšího nejstaršího sanskrtského záznamu zřídil Andžuna roku 89 n. l. Hrobka byla v buddhistické éře Kašmíru před příchodem muslimů do země mylně považována za hrobku Bódhisattvy.

     Tolik ve stručnosti přepsané vyprávění převozníka Hassana o důkazech z dřívějších dob, potvrzujících, že pod muslimským hrobem je mnohem starší hrob, ve kterém bylo pohřbeno tělo Ježíše Nazarejského, křesťany zvaného Kristus. A ve velké mešitě ve městě se na to mohu zeptat imáma, který to do písmene potvrdí. Což jsem druhý den udělal.

     Na oplátku jsem poskytnul příběh z dob novějších, o objevu jistého Nikolaje Notoviče. Notovič byla podivná figura, která se vydávala za novináře, ale spíše to byl jakýsi špeh, který se pohyboval v Himalájích, právě v oblasti Kašmíru a Ladaku. Když v roce 1887 ležel se zlomenou nohou v klášteře Hemis, objevil prý jakési staré listiny, popisující život svatého Issy, což je arabské označení Ježíše. Jelikož se do Ruska vrátil bez oněch listin, údajně je kdosi ukradl, je jeho verze o Ježíšově pobytu v Kašmíru dost nevěrohodná.

     Když jsem se nalitý růžovým čajem ztěžka zvedal z koberce, na rozdíl od podstatně staršího imáma, vyprovodil mě tento až ke vstupní bráně, rozloučil se se mnou polibkem na obě tváře a citátem z Lukášova evangelia.„Proč hledáte živé mezi mrtvými?“

     Slyšet muslimského imáma citovat evangelium mě přišlo v tu chvíli tak absurdní, že mě na nějakou dobu vypadl mozek. Naproti seděl ve stínu obchodu žebrák. Když jsem se k němu přiblížil, jistě pod vlivem imámovi poslední věty, vysypal jsem mu do misky všechny drobné, které jsem měl po kapsách. A s nimi i klíče od pražského bytu.