Zpráva o pohřbívání a třídění brambor v Čechách

Glosa ze středeční MF Dnes. Nějak mi ty pohřby vlezly na mozek, možná i proto, že jsme se nedávno loučili s kamarádem z divadla, jedním z nejhodnějších lidí, jaké jsem poznala. 

Máme za sebou dva pohřby dvou velkých uměleckých osobností, provázené emocemi, obřady, vhledy do historie a bohužel také moralizováním a odkrýváním starých selhání. Zlá slova padla v obou pohřebních „táborech“.Možná i proto si mnozí z nás znovu uvědomili, že lidský život je složitější než logaritmické pravítko. Že soudit můžeme jen sebe a své skutky, protože jim částečně rozumíme. A že láska a milosrdenství jsou těžší kalibry než nenávist a zášť.

Komunistická totalita trvala čtyřicet let. Už před ní byl národ nalomen šestiletou nacistickou nadvládou, na jejímž počátku se někteří čeští politici zachovali sporně. Podobná situace nastala při nástupu Gottwaldovy party, kterou brzy roztrhl Stalin, protože nová ideologie potřebovala krom běžných politických vězňů a popravených ještě nepřátele z vlastních řad.

V padesátých letech lidem kolem uší bzučely monstrprocesy, vysílané rozhlasem, za článek či vtip se zavíralo do věznic a uranových lágrů, za pokus o překročení hranic či obvinění ze špionáže se věšelo. A tehdejší komunisté vstupovali do strany mnohdy z přesvědčení, s písní na rtech. Bzučení politických procesů nevnímali, někteří dokonce věřili v novou spravedlnost.

Šedesátá léta přinesla víru v nové možnosti a cesty, celé to vzepětí mělo ovšem mírně naivní kormidelníky, kteří neodhadli Velkého bratra. Přijely tanky a za přispění dříve statečných se rozeběhla normalizace. Už se nevěšelo, jen se vyžadovala poslušnost. Ti neposlušní odcházeli z univerzit, divadel, televize, filmových a nahrávacích studií. Nesměli cestovat, jejich děti studovat. A když se rozjely procesy s Plastiky a chartisty v letech 1976-77, začala moc ty nejneposlušnější posílat do báně. Nutno podotknout, že mnozí nově neposlušní byli v padesátých letech velmi poslušní. Někteří se z toho poučili a dospěli ke zralé pokoře.

Lidský život je sérií chyb, selhání a neustálého hledání správné či únosné cesty. Nikdo z nás nemůže vědět, jak by se zachoval v kůži druhého. Zda by odolal tlaku StB, kdyby na něj vytáhla nevěru, kterou chce utajit před milovanou osobou, či jiné zlo, kvůli němuž se za něj budou stydět jeho děti. Zda by dokázal opustit kvůli čistému svědomí dobře nastartovanou kariéru. Zda by odhodil nabídku, která se neodmítá. Ďábel má nepřeberné možnosti a nikdy nehraje fér.

Před třiceti lety bylo jedním z nejsilnějších hesel studentů i sametové revoluce spojení tří slov: Nejsme jako oni. Nechtěli jsme zapomenout na totalitu, chtěli jsme odpouštět selhání, poklesky, hříchy, k nimž sváděl rudý režim. Teď, po třiceti letech, přicházejí moralisté a kádrováci a vytahují na mrtvé i živé starou špínu. Ignorujme je. Vždyť dobro se šíří rychleji než zlo, a jak zpívá Sváťa Karásek: „My můžem třídit brambory, ale nás si po žních přebere Bůh.“      

Psáno pro MF Dnes, 16. 10. 2019

Věnováno Šamanovi.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Veronika Valíková Šubová | čtvrtek 17.10.2019 17:57 | karma článku: 24,03 | přečteno: 824x