Otec Martin a čertíci

Tak zase kousek z Češtinářek. Čerti musí ven. Dělám korektury a věřím, že se nějaký vydavatel brzy najde. A v nejhorším do toho půjdu sama. Držte palce.

„Věříte na čerty?“

Můj poslední oktavánský seminář, Obrazy zla a smlouva s Ďáblem. Temné téma, náročná příprava mě dost vyčerpala.

„Tak věříte, nebo ne?“

Rézinka nasadí úsměv, Janinka se tváří trochu zděšeně. A Juráš si to vyloženě užívá. Konečně Trhlíkové hráblo, tohle tu máme místo cirkusu.

„To není řečnická otázka,“ říkám sugestivně. „A nemyslím veselé čertíky mikulášské ani přiblblé čertíky z pohádek. Čert, ďábel, satan, absolutní zlo – věříte, že vám něco takového může zkřížit cestu?“

Dívají se na mě dál pochybovačně. Děti dvacátého století.

„Kolik spisovatelů ho vidělo. Kolik hrdinů s ním vedlo dialog. Adam a Ježíš. Dante a Goethe. Dostojevskij. C. S. Lewis, Bulgakov i Kazantzakis… Máte pocit, že si všichni ti pánové vymýšlí? Že nás vodí za nos?“

Markétka pomalu kroutí hlavou.

„Ne. Jde jen o to, jak je vnímáme – jestli konkrétně jako Dante, nebo abstraktně jako moderní autoři…“

„Čert Ivana Karamazova tedy abstraktní není,“ provokuje Lukáš.

„Nejde o ty konkrétní podoby ďáblů,“ kontruje Markétka „Spíš o to, co představujou.“

„Jo, jasně,“ přidává se Rézinka. O podobách dáblů píše za mé asistence maturitní práci, kterou ovšem bude muset obhájit u Evy. „Dřív bylo zlo jasný, zřetelný, pevně ohraničený. Teď se přesouvá do nás. Ďábel pokouší nenápadně, Peklo proniká do života a prolíná se s ním jako jeho pevná součást…totalita, strach, beznaděj, závislosti...“

„Souhlasím, Rézo. A teď znovu – Věříte na čerty? Mohl by se Ďábel objevit třeba tady u nás v Trnové?

„Vždyť se u nás učí náboženství, pansórko,“ pohoršuje se Janinka. „Nejsme jako ostatní školy. Máme tady dokonce kapli, protože před válkou tu učily jeptišky.“

Právě proto by sem šel Čert jako první, říkal vždycky Otec Martin. Dokonce to tu nechal vykropit.

 Ale to jsem Janince vysvětlovat nechtěla.

Otec Martin jezdil do Trnové dvakrát týdně učit náboženství.

Žil zčásti v premonstrátském klášteře, měl vlastní farnost, poctivě se staral o Trnovou a ještě mu zbýval čas na pravidelné návštěvy hospod a kaváren s těmi, kteří jeho společnost vyhledávali. Drby nešířil, ale viděl nám všem do kuchyně, věděl, jak učíme, s čím se který učitel potýká i jaká trápení mají jeho studenti.

Byl o pár let mladší než já, zemitý, plný života. Nebál se čertů, byrokracie ani Evy.

Nebál se ani Melichara. Uměl se mu postavit čelem a neuhnout. Mnohokrát ztratit slovo za kolegu, který byl právě v nemilosti.

Toničky si vážil, mě chránil a Kláru miloval, přestože jediná z nás tří nebyla jeho víry. Nebo možná právě proto. Mohl s ní mluvit o všem, co ho trápilo, nemusel si na nic hrát, nic předstírat. Propadl jejímu kouzlu jako většina mužů z Trnové a ona mu náklonnost nepokrytě oplácela.

Občas mě napadlo, zda zbytečně nehazardují, nebalancují na hraně, ale Martin moje obavy vždycky nějak zaplašil.

„Ona je úžasná, Terezo, ale my bychom se navzájem zabili. Proto je dobře, že já jsem kněz a ona má dvě děti a příčetného manžela.“

Znal své řemeslo, uměl si ohlídat patníky i nebezpečné krajnice.  

Taky uměl se studenty prochlastat noc a o pár hodin později odsloužit ve školní kapli nádhernou mši.

Jednou mě při slavnostním kázání téměř rozplakal. Loučila jsem se s ním toho rána v pět, stál mezi čerstvými maturantkami, které na něj hleděly jak na svatý obrázek, lehce se komíhal a kynul mi na pozdrav oroseným půllitrem:

„A ne že v kapli usneš, dneska to bude stát za to!“

Stálo. Martin se překonal. Moudrost, tolerance i životní nadhled z něj proudily v gejzíru slov a obrazů dobrých dvacet minut do řad ztichlých studentů. Chtěla jsem ho hned po mši pochválit za zázračnou regeneraci a zjistit, zda to způsobila vroucná modlitba či zázračný lék dodávaný farářům přímo z Vatikánu, ale nebyl k nalezení.

Našla jsem ho v jeho kabinetě v pátém patře školy. Seděl na židli, tvářil se jako zelená kapusta křížená žlutou tykví, tupě zíral před sebe a téměř mě nevnímal. Teprve když jsem potřetí vynesla do nebe jeho moudrou řeč, neslyšně říhl, zhluboka se nadechl a bezbarvým hlasem zahuhlal:

„Málem jsem je všechny poblil!“