"Jenže se zapomněl přivázat,“ pravila smutně moje milá sousedka. Bydlí ve dvanáctém patře. Křeček tam bydlel také. Slíbila jsem jí, že Prndovi napíšu alespoň pěkný nekrolog.
„Jsem zrovna měla návštěvu. Pánskou,“ vyprávěla mi sousedka. „Jo, toho… Chtěla jsem mu ukázat svýho miláčka, co jsem ho krmila jitrnicema a tlačenkou… byl teda pěkně tlustý, Prnda. Vyndala jsem ho z klece a zrovna mi přišla typická páteční SMS od Valíkový:
Nemáš dvě vejce?
„Jsem chtěla upéct Týně bábovku na cestu,“ zněl můj chabý pokus o omluvu. „Nějak jsem v posledních dnech nezvládla dojít na nákup…“
„Chlámali jsme se tomu asi půl hodiny. A najednou Prnda nikde. On si většinou někam zalezl a nekomunikoval, tak jsem to nechala být a šli jsme s tím, no… na panáka.
Vrátila jsem se brzy ráno a moje spolubydlící mi hlásila, že nemůže Prndu nikde najít. Daly jsme mu na podlahu rohlík a hupsly do postele, dospat veselou noc.
Ráno jsem si vylezla na balkon (krásně tam hřeje sluníčko) a najednou koukám dolů… je tam něco tvarově podobného mýmu Prndovi.
Byl to můj Prnda. Ležel na trávě, chudinka, naštěstí nespadnul na beton a nerozplácnul se.
A zrovna, když jsem nad ním stála, přišla mi SMS od tvý dcery:
Dojdi k nám a odnes si mýho křečka a dobře se o něj týden starej. Mámě bych nesvěřila ani kaktus!
Víš, jak mi bylo? Víš, jak jsem se cítila? Teď si odnesu Drndu a to bílý víno a večer zapijeme žal.“
Moje sousedka se rezolutně zvedla a vzala do náručí klec s křečkem, kterého asi před rokem darovala mé dceři.
„A nepouštěj ho na balkon. Nebo tě Týna zabije,“ škytala jsem, aby to vypadalo, že pláču.
„Vlastně měl docela krásnou smrt. Říkala moje spolubydlící.“
„Jako že se nerozplácnul o beton?“ plakala jsem už zcela nepokrytě.
„Ne. Jako že si ještě před smrtí zalétal!“
Mají pravdu, holky. Měli bychom občas rozpřáhnout křídla a pustit se volným pádem do prostoru.
Třeba na nás někde čeká trampolína. Nebo kopec peří. Nebo soukromý nebe.
Neskákejte z dvanáctého patra. Létejte.
My jdeme zapít Prndo-Ikarův pád.
