Další zápis, tentokrát z třetího dne na širém moři. Z Říma na Sardinii je to téměř tři sta kilometrů - moře za vámi, moře před vámi, u kormidla se střídají členové posádky ve dne v noci... a nedočkavě vyhlíží pevninu.
8. červenec – Chum: Mami, tu přístavní zeď nevidíš?
„Vstávejte, vstávejte, delfíni,“ ječí máma jak siréna z Titaniku. „Stádo delfínů! To musíte vidět!“
Mžourám na mobil, je kolem páté ráno. Venku už není tma, slunce ještě nevykouklo, všechno je takové světle šeré, mírně přízračné. Ela něco zamumlá, vstát odmítá. Vylézám z příďového střešního okna na palubu s mobilem v ruce.
V kokpitu stojí máma, připravená okamžitě skočit do moře. Kapitán ji pevně drží za ruku, evidentně ví, co dělá. Před námi v moři totiž…
Je jich snad padesát. Menší, tmaví, skáčou v typických obloucích jeden vedle druhého, předvádí nádherný delfíní tanec, veselý, radostný, jako by zdravili přicházející letní den…
„Vědí o nás?“ ptám s Kapitána.
„Myslím, že vědí. Jel jsem celou noc na plachty, nerušil je motorem. Ten nemají rádi. Šel jsem si lehnout, kormidlovala Tereza.“
„A najednou vidím oblouk,“ tetelí se máma. „Takový ten delfíní oblouk. Kouknu tam – a další a další… Nechce mě za nima pustit, usurpátor!“ syčí na Kapitána. „Určitě bych si s nima rozuměla!“
„Je jich moc. A už jsou daleko.“
Taneční formace se pomalu vzdaluje. Smutně se loučíme, já zalézám na příď.
„V klidu se vyspi, pak mě vystřídáš,“ volá máma. Kapitán taky zalézá. Čeká nás poslední dlouhý den na moři.
Budím se kolem desáté a střídám mámu. Bezvětří, motor vrčí, sedíme v kokpitu všichni čtyři a Kapitán vypráví, jak v roce 1986 emigroval do Kanady.
„Jeli jsme jako na svatební cestu. S Janem, kamarádem, který se mnou stavěl Mořskou pannu. Letěli jsme na Kubu, mezipřistání bylo v Montrealu…“
„Co jste řekli doma,“ ptá se Ela.
„Nic. Naši dostali dopis, když už jsme byli v bezpečí v Kanadě.“
Kapitánovi rodiče jsou světci. O tom jsou přesvědčeni všichni, kdo Kapitána znají. Moje maminka ovšem světice rozhodně není, takže jsem zvědav, jak tahle plavba dopadne.
Den je slunečný, úmorně dlouhý. Máma má na sobě dlouhé, berberské šaty s rukávy až po nehty na rukou, a balí nepřipravenou Elu do svých šátků. Kormidluje přes poledne, protože jí vedro nevadí. Pak má úpal, protože jí vadit začne.
Při západu slunce vidíme břeh Sardinie.
„Budeme tam tak v deset,“ holedbá se Kapitán. Možná bych mu i věřil, ale břeh je stále daleko a Mořská panna se sune rychlostí čtyři míle za hodinu. Vidím to na drsnou noc.
V jednu ráno už jsme všichni úplně mrtví. Kormidluju, protože Kapitán ve tmě špatně vidí a máma je po úpalu trochu mimo.
„Jeď dál vod tý skály!" ječí na mě, zatímco míjíme malý ostrov v dvoukilometrové vzdálenosti. Stojí na přídi a „hlídá“.
V půl třetí v noci vjíždíme do přístavu Golfo Aranci. Vidíme jen světla, GPS naviguje, hlásí přístavní zeď.
Tu ovšem maminka nonšalantně přehlédne a šikovně zakryje vlastním tělem. Na poslední chvíli strhnu kormidlo doprava a loď se otáčí o devadesát stupňů vlevo.
Maminka vůbec nechápe, proč sprostě nadávám.
Kolem nás je spousta světel v různých výškách. Přístavní město a stěžňě, vysvětluje Kapitán. Pak konečně zavelí:
„Budu vyhazovat kotvu!“
Kotva je v moři. Mořská panna na kotvišti.
Zdecimovaná posádka zalézá do spacáků.
A zítra chci celý den na souší, jinak vyhlašuju loďní vzpouru.
