Nedávno jsem s přítelkyní diskutovala o vztahu dětí k nehodným rodičům. Ona, pod dojmem módních Rodinných konstelací, tvrdila, že rodiče nám dali život, máme je tedy ctít a respektovat, kdyby nás třeba mlátili, týrali a otevírali nám dveře blázince. Jinak se do našeho života vetře problém. Já jsem opatrně oponovala. Znám sice čtvrté přikázání, ale znám také trochu Nový Zákon a světovou literaturu. A protože druhým okruhem, který s oktavány v maturitním semináři probíráme, jsou Rodiče a děti, podívejme se, co na tuto otázku říká naše ZRCADLO ŽIVOTA.
Vztah rodičů a dětí byl vždy komplikovaný. Zalistujte řeckými bájemi – Kronos a Zeus, Tantalos a Pelops, Oidipus a Laios – samé vyhrocené, konfliktní vztahy. Kronos své děti jedl, protože se jich bál, Tantalos syna předložil na talířích bohům, by se blýskl a Laios měl takovou hrůzu ze svého osudu, že syna odhodil… a stejně neunikl. Jistě, najdeme u Řeků i starostlivé a milující rodiče - Daidala, Demether, Aegea. Ale konflikty dětí a rodičů nám báje nezastírají, byly tu už od počátku věků. Báje ukazují zhuštěnou zkušenost lidstva. Stejně jako pohádky.
Soupeření otce a syna je věc přirozená, a pokud nepřekročí jistou mez, i zdravá. Syn se musí naučit svému řemeslu, nejlépe od otce – a že se ti dva v určitém momentě střetnou, to vykládají příběhy jako přirozený běh věcí, se kterým se stárnoucí otec musí vyrovnat. A který syn musí elegantně překročit. Soupeření matky a dcery je méně časté. Pokud však k němu dojde, bývá konflikt mnohem krutější. Proč? V jednom známém příběhu roste dcera do krásy, která matku zvolna opouští. Ano, jde o Sněhurku a zlou královnu - bratři Grimmové jim pokrevní vztah upřeli, aby děti tu krutost ustály. Ale pohádky nelžou. A sněhurčí matky jistě existují.
Král Lear a Sůl nad zlato. Proč vyhnal starý vladař svou oblíbenou dceru? Ze stařeckého vrtochu? Každá inscenace vám ten příběh vyloží jinak, ale Kordeliina slova zní stále stejně. Až se vdám, dám svému muži celou svou lásku a půjdu za ním. To je moje povinnost. Pak už jen sledujeme rozběsněného otce, který se chová jako tyran a šílenec. Proč? Vždyť Kordelie hovoří moudře a střízlivě. Leara omlouvá jen fakt, že svou dceru miloval. Patologicky ovšem. Kolik známe takových Learů?
Máj a Babička. Ty stálice na českém literárním nebi. Máchův Vilém překročil všechny hranice, zabil otce, který ho nevychoval a který předtím svedl dívku, jež se později stala dívkou Vilémovou. Přesto mu v duchu literární tradice odpouštíme. Byl vrah, zloděj, loupežník – ale má gloriolu romantického hrdiny. Proč? Protože nás to naučili ve škole. Kdybychom pozorně četli Erbenovu Kytici a Máchovy deníky, byli bychom v úsudku opatrnější. A Barunka Panklová s Babičkou? Obě se staly vzorem čistoty a průzračnosti, přitom víme, že skutečná Barbora se svou matkou (pokud to tedy byla její matka, historikové tvrdí opak) vycházela nepříliš dobře a skutečná babička se kvůli sporům s dcerou dokonce od Panklů odstěhovala.
Pvrní část své úvahy zakončím dílem, které toto téma zpracovává snad nejodvážněji. Dostojevského Bratři Karamazovi, slova Míťova obhájce Feďukina (Dmitrij je právě souzen za údajnou otcovraždu):
»Právě jsme poněkud naznačili, čím má opravdový otec být. Ale v tomto případě, kterým se zde všichni zabýváme, kterým jsou naše duše nemocny, — v tomto případě otec, nebožtík Fjodor Pavlovič Karamazov, ani za mák se nepodobal oné představě otce, kterou právě vyslovilo naše srdce. To je neštěstí. Ano, některý otec se skutečně podobá neštěstí....
Nemluvím jenom ke zdejším otcům, nýbrž volám k otcům všem: »Otcové, nerozhořčujte své děti!« Ano, vyplňme nejprve sami odkaz Kristův a potom si teprve dovolme hnát k odpovědnosti své děti. Jinak nejsme otcové, nýbrž nepřátelé svých dětí, a ony nejsou našimi dětmi, nýbrž našimi nepřáteli, a my sami jsme si z nich udělali své nepřátele! …
Pohled na otce nehodného, zvláště je-li srovnán s otci jinými mimovolně vyvolává v hochu mučivé otázky. A tomuto trýzněnému hochu odpovídá se na tyto otázky úředním stylem: »On tě zplodil, ty jsi jeho krev, proto ho musíš milovat.« A hoch se mimovolně nad tím pozastaví: »Ale což mne otec miloval, když mne plodil ?« ptá se, divě se stále více a více, »což mne zplodil pro mne? Vždyť mne neznal, ani neznal mé pohlaví v onu chvíli, v okamžiku vášně, vzbuzené snad vínem, a snad mi jenom odkázal náklonnost k opilství, — hle, to je všechno jeho dobrodiní… proč ho mám milovat jenom za to, že mne zplodil, a že mne potom celý život nemiloval...
A jak ta otázka má být řešena? Takto: nechť syn stane před otcem svým a zeptá se ho po úvaze: »Otče, řekni mi, proč tě musím milovat? Otče, dokaž mi, že tě musím milovat!« A bude-li tento otec míti tolik síly, aby mu odpověděl, a dokázal mu to, — pak budeme míti před sebou opravdovou, normální rodinu… V opačném případě, nedokáže-li otec, co hoch chtěl, — znamená to konec té rodiny: není mu otcem, a syn dostává volnost a právo napříště nepokládat svého otce za otce, nýbrž má právo ho pokládat za člověka cizího …«
Tolik Dostojevskij. Život není román (ani báje, pohádka či divadelní hra), namítnete.
Klidně tomu věřte.
Dobrou noc.
Psáno pro oktavánský literární seminář, téma Rodiče a děti (1)
