Kde se to v nás bere aneb šplouchalo mi na maják!

Byla jsem dnes u soudu. O tom psát nechci, to je soukromá záležitost. Chci psát jen o svých pocitech před tímto nezbytným aktem. A také o předbíhání u lékaře, které je nečestné a nesportovní, ale někdy se mu prostě nevyhnete. A které bychom měli v určitých situacích odpouštět.

Soudy nemám ráda. Poprvé jsem se tohoto právního aktu zúčastnila krátce po revoluci, někdy v roce 1990. Jistý literární vědec tehdy urazil nejmenovanou normalizační docentku nelichotivými slůvky a ona ho zažalovala. Literární vědec se doslechl, že jsem s docentkou měla ještě před rokem 1989 spor, požádal mě tedy o svědectví. Pomohla jsem mu. Odměnou mi pak byla zdrcující kritika mé prvotiny, kterou jsem tomu vědci naivně poslala. Poučení: vyhněte se literárním vědcům i soudům, pokud je to jen trochu ve vaší moci.

Ale zpět k mým předsoudním pocitům. Příjemné nebyly, proto jsem se snažila relaxovat. V neděli jsem vyhnala fenu na dvouhodinovou procházku v dešti. Pak jsem prošla šatník, abych nahradila krátké šedozelené šaty osvědčenou modrobílou kombinací. Pak jsem sbalila plavky a ručník a vyrazila k bazénu, který nám nedávno vyrostl pod oknem.

Po návratu něco nebylo v pořádku. Voda v uchu. Skákala jsem, tahala za ušní lalůček – nic. Spala jsem celou noc na pravém boku, přesvědčena, že voda nakonec vyteče. Nic. Ráno, už ve svátečním jsem vyrazila na vlak – a po několika krocích zjistila, že ten Atlantik v uchu prostě nesnesu.

Šplouchajíc, dorazila jsem do ordinace našeho ORL odborníka, u kterého jsem s dětmi mnohokrát vyseděla důlek. Čekárna plná, samozřejmě. Slušně jsem vyložila situaci - za hodinu a půl mám být u soudu, za dvacet minut u vlaku, šplouchá mi v hlavě, šplouchá mi na maják, jsem slepá, hluchá a ještě hysterická… mohli by mě, dobří lidé, přednostně pustit do ordinace? Potrvá to mžik a já jim budu  nadosmrti vděčná…

A strhl se poprask. Počkejte si, křičeli ti milí lidé. My jsme tu s dětmi. My jsme tu byli před vámi. Jak si to představujete, chtít někoho předběhnout… Opět jsem se zmínila o soudu, ke kterému půjdu hluchá a šílená. A opět mi bylo řečeno, ať si jdu, nebo počkám. Pak se otevřely dveře ordinace.

Drze jsem vstrčila hlavu dovnitř a vysvětlila problém. Lékař se zachoval profesionálně. Prý mě prošťouchne, pokud s tím bude souhlasit čekárna. Ta opětovně nesouhlasila. Mohla jsem si vybrat mezi šploucháním a znásilněním lékaře – a zvolila si to druhé. Vecpala jsem se do ordinace, lékař mi vynadal, vstrčil do ucha trubičku a mně ve vteřině přestalo šplouchat. Chtěla jsem mu tam nechat celý obsah peněženky, ale sestřička mi rozzuřeně vrátila drobné. Pak mě, šťastnou, vyrazili ze dveří. Donesu jim k Vánocům obrovský vanilkový rohlíček!

Čekárna mezitím vyvrcholila. Určitě jste slyšela dobře, křičela jedna paní. Snad vám ten vlak ujede, křičela druhá. Chováte se sobecky a měla byste se stydět, řekl mi sympatický muž v mém věku, a když jsem začala hledat deštník, rozzuření pacienti mě téměř vynesli z ordinace. Popřála jsem jim pěkný den a připomněla, že přeje-li kdokoli komukoli něco špatného, není to dobré pro jeho duši. Odpověděl mi řev stohlavé saně.

Pak jsem vyrazila na vlak. Soud jsem samozřejmě stihla. A nešplouchalo mi.  

Ale pořád mi nejde z hlavy ta ranní čekárna. Já totiž u lékaře opravdu téměř nikdy nepředbíhám. A jsem přesvědčená, že kdyby do čekárny vpadl kdokoli podobně vyšinutý, jako jsem byla dnes ráno já, bez řečí bych ho vstrčila do dveří ordinace. Proč tedy tolik zloby? Proč tolik negativních emocí?

Kudy k nám přichází to přesvědčení, že nás každý chce podvést, podrazit, obelhat? Kam zmizela naše laskavost a víra v pravdomluvnost? Odkud pramení zlo, kterému odborníci někdy říkají davová psychóza?

Kde se TO v nás bere, řekněte?