Zádušní mše za Karla Gotta vyvolávala předem mnohé otázky i zvědavost, zda organizátoři tuto emotivní záležitost promění, zda pražský arcibiskup a umělci skutečně „promluví“ k národu, nikoli jen ke katolíkům a Mistrovým fanouškům.
Zda po rozsvícené Bertramce dokážou řečníci a zpěváci zažehnout jiskřičky lásky, víry a naděje i v naší skeptické, rozhádané a rozdělené společnosti.
Zřejmě se stal zázrak, který budou jedni spojovat s Gottem a druzí s katedrálou, ale výsledek byl velmi působivý. Od prvního čtení, při němž Eva Pilarová požádala o brýle, přes projev Dominika Duky, dojemný, citlivý i zřetelně kárající nekřesťanské kádrování a soudy povýšených moralistů, protože „nesuďme, abychom nebyli souzeni“, přímluvy, které četli krásná Dagmar Havlová a nekorunovaný král našich herců, Jiří Bartoška, až k projevu Jiřiny Bohdalové, jenž mnohé překvapil moudrostí a propracovaností. Z kůru katedrály doprovázeli mši mimo jiné i nádherné hlasy Evy Urbanové, Štefana Margity, Lucie Bílé a Vojtěcha Dyka a teprve v závěru se ozval Gott a připomněl nám své bílé Vánoce.
Moje babička by řekla, že to byl nádherný pohřeb, respektive nádherná zádušní mše, prostě „The Show Must Go On“ v tom nejlepším slova smyslu. A je moc dobře, že se církev takového obřadu nezalekla, vždyť sama budovala po staletí image na velkolepých, působivých představeních. Stejně důležitý však byl promyšlený výběr aktérů. Jedním z řečníků byl mediálně zdatný Zbigniew Czendlik. Mezi umělci byli dlouholetí přátelé Karla Gotta, spříznění s ním názorově, i ti, kteří mu prostě přišli vzdát hold, protože v nemoci a smrti jsme si všichni rovni. Organizátoři nezapomněli ani na lékaře a sestry, kteří se o nemocného zpěváka starali. Žalm 139 v podání profesora MUDr. Marka Trněného byl jedním z nejsilnějších momentů mše. A televizní diváci získali ještě jeden bonus - mohli vidět hvězdy českého šoubyznysu, jak chráněny černými brýlemi vycházejí z katedrály a snaží se skrýt červené oči i tváře před zvědavými zraky kamer a fotoaparátů.
Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha a Panny Marie patří nejen katolické církvi, ale nám všem. Je to poklad, který vybudovali naši předci, prošla jím historie a všichni od něj nosíme v kapse pomyslnou část těžkého klíče. Katedrála je symbol i místo pro útěchu, očistu a návrat naděje. A je-li naplněna lidmi, kteří ctí lásku k životu, umění a všemu, co nás přesahuje, může se v jejích zdech odehrát i zázrak.
