Malý dodatek k velké aféře. Literatura je můj domov, literární postavy moji bratři a mé sestry. Píšu o tom mnoho let.
Jednu z posledních hodin literárního semináře jsem věnovala Bulgakovovi a Pasternakovi.
Každý z nich proplouval děsivou totalitou sovětského Ruska jiným způsobem. Oba měli vlastní, drobné etické škraloupy, oba se z toho pokusili vypsat ve svých největších románech.
„Pasternakův Doktor Živago, to je příběh básníka, který se v hrozné době snaží žít aspoň trochu ve shodě s vlastním svědomím, ale ztratí v boji všechny síly,“ říká zamyšleně a nezvykle spisovně Josef.
„Zčásti je to jeho autobiografie, myslím, zčásti zřejmě obraz jiných nepohodlných spisovatelů, třeba zrovna Bulgakova. Taky to byl doktor a měl postupně tři ženy,“ doplňuji Josefa.
„Tu šílenou realitu sovětskýho Ruska v době prvních stalinských čistek by si bez těch dvou člověk těžko uměl představit. Tu kombinaci věčnýho strachu a odevzdanýho fatalismu.“
Kývnu Danielovi na souhlas a čekám na zhodnocení druhého majstrštyku. Ujme se ho Loretka.
„Mistra zničej, ale Markétka se nebojí ani samotnýho ďábla, když přijde o svou lásku. Je úžasná! Ten let nad Moskvou, jak vytlouká okna těm pitomcům, kteří ztrhali rukopis románu. To bych chtěla zažít!“
Mistra a Markétku četli moji studenti vždycky rádi, stejně jako Puškinova Oněgina a Dostojevského horečnaté vize.
Ženské postavy jsou velkou devizou ruské literatury. Její hrdinové někdy působí unyle, ospale a neschopně, ničí svou pasivitou sebe i okolí, ale mají své Taťjany, Soni, Grušeňky, Lary a Markétky. To ony dělají z románů ruských mistrů velké příběhy, jež nám kladou naléhavé otázky.
„Proč Taťjana neutekla s Oněginem, když svého muže nemilovala a Evžena ano? Má to nějakou logiku? Věděla, co dělá?“ ptala jsem se v každé sextě při hovorech o Oněginovi.
I skeptickou Báru otázka zaujala. Taťjanino rozhodnutí pochopila po svém. Když si Josef na počátku jejich vztahu nemohl vybrat mezi ní a jednou milou blondýnkou, Bára změnila účes i šatník, ulovila na čas ztepilého spolužáka z paralelky, dohnala Josefa k pokání, a když konečně přestal myslet na cokoli jiného než na ni a vykazoval těžké známky rozlomené duše, povolila mu jedno krátké rande za čtrnáct dní.
„Jak mohl Živago dát přednost Laře před Toňou, jak mohl nechat odjet svou ženu pryč z Ruska a nevydat se za ní?“ ptala jsem se v oktávě, pokud někdo ze studentů Doktora Živaga přečetl.
Snesitelnou odpověď jsem hledala těžko, ač jsem ji znala. Některé zkušenosti jsou na mladší generaci nepřenositelné. A všechny otázky, jež nám texty kladou, nezodpovíme. Můžeme se o to jen pokoušet, dokud nám srdce neokorá dobýváním světa.
Ale když jsem se zeptala, kde vzala Bulgakovova Markéta odvahu stát se královnou na Wollandově plese a nechat si nahá líbat koleno od tolika pekelných lumpů a vrahů, odpověděly vždycky všechny mé studentky okamžitě.
„Protože ho fakt miluje! Proto se nebojí ani čerta!“
ÚRYVEK Z DELŠÍ VYDANÉ PRÓZY
PS: Omluva za tučný text, kdykoli vložím, nejde odtučnit.
PS 2: Tento text je z vydaného románu. Jméno Markéta mám ráda z osobních důvodů, proto se tak bude jmenovat i jedna ze dvou hlavních postav knihy, kterou píšu. Ta začíná v roce 1985, končit bude v současnosti. Román se obvykle píše tak tři roky, proto o něm zatím nechci prozrazovat více. Děkuji všem za pochopení.
