V sobotu proběhl koncert, který se odkazoval ke Koncertu pro všechny slušný lidi z 3. 12. 1989. A mně došlo, čím se naše generace lišila od té dnešní. Naši hrdinové byli básníci a spisovatelé, nikoli politici a generálové.
Mám období návratů. Odešel můj Čaroděj a rozesmál mě až Básník, kterého poslouchám od šestnácti. A začala jsem se vracet do mládí. Místo vína piji čaj, místo zpráv poslouchám písničkáře. Některé z těch písní jsem neslyšela hodně dlouho. A došlo mi, že je načase psát o minulosti.
Od roku 1989, kdy jsem byla v pátém ročníku FF UK, uběhlo třicet čtyři let. Něco z mých přání se splnilo, něco nevyšlo, tak už to v životě bývá. Mám děti, které jsem si moc přála. Učila jsem češtinu a literaturu, dokud to šlo. Napsala jsem několik knih a nějaké snad ještě napíšu. Mohu s mírnou dávkou autocenzury psát články o tom, co mě trápí a žere. Potkala jsem v životě několik mužů, které stálo a stojí za to milovat, ten nejodvážnější z nich mi poskytl i střechu nad hlavou. Nenudím se.
Přesto mi při sledování původního Koncertu pro všechny slušný lidi z roku 1989 (najdete na internetu) zůstal v duši těžko vysvětlitelný smutek. Vystřídali se tam na jednom pódiu téměř všichni: zakladatelé OF Václav Havel a Jiří Černý, Michal Kocáb, bratři Ebenové s Martou Kubišovou, Vladimír Merta, Ondřej Hejma, Vladimír Mišík, Jim Čert, Petr Novák, Jaroslav Hutka, Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček, Petr Skoumal, Jan Burian, Ivan Martin Jirous i Karel Kryl.
Na tom koncertu jsem nebyla, ani nevím proč, zřejmě jsem někde trajdala po republice a vyprávěla v nějaké továrně či agitačním středisku, kde zakládalí místní buňku OF, jak nás z Národní nahnali do Mikulandské a přetáhli obuškem. Byla to hektická doba, odpočívala jsem při nočních službách ve spacáku na fakultě a věřila, že přicházejí krásné časy.
Přišly nové časy. Mohli jsme si koupit všechny knihy svých milovaných spisovatelů, cestovat do cizích krajů, mluvit i psát svobodně. A zdálky sledovat naše písničkáře a básníky. Někteří zpívat postupně přestali, někteří pochopili, že přetahovaní s bolševikem není jediné životní téma a chytili druhý dech. Někteří už nežijí.
Ale stále jsou to moji hrdinové. Zpívali nám v těch temných dobách, kdy jsme stáli dlouhou lednovou frontu, abychom se poklonili mrtvému Jaroslavu Seifertovi, kdy jsme poslouchali Josefa Škvoreckého z Hlasu Ameriky a Karla Kryla na Svobodné Evropě.
Nechci už vysvětlovat mladé generaci, že naše střelka kompasu Jacka Sparrowa mířila jiným směrem než ta jejich dnes. Nikdy nebudu adorovat vojáky, generály, válku, pořádek, klid, ideologické doktríny, instantní pravdy na krátké použití a devadesát pohlaví. Věřím lásce a příběhům, spisovatelům a básníkům. Jiná nebudu.
A jeden takový příběh o našich životech, naší minulosti, a hlavně o lásce jsem začala opatrně tkát. Proto se omlouvám, ale kromě glos z MF Dnes, které sem vkládám už sedm let každých čtrnáct dní a doufám, že dál vkládat budu, blog na chvíli omezím.
Krásné, prosluněné jaro všem.
