Ministerstvo zdravotnictví předkládá reformní zákony a lidé protestují. Především kvůli financím. Popravdě, je mi ukradené, jestli budu za vyšetření či pobyt v nemocnici platit o něco více. Ale záleží mi na tom, aby mě můj lékař dobře léčil. Bude-li doktorům viset nad hlavou Damoklův meč sankcí a pokut, poskytnou nám jistě standardní tabulkové služby, nikoli ovšem péči na hranici možného. A právě ta často zachraňuje život.
Kvůli čemu se nejčastěji kočkují doktor House a ředitelka nemocnice Cuddyová? Kvůli nestandardním metodám a neustálému obcházení pravidel, díky nimž svérázný diagnostik tahá z lopaty beznadějné případy všech věkových kategorií. House riskuje a většinou vyhrává. Cuddyová zuří a kryje Houseovi záda. My, diváci, napjatě sledujeme sveřepé bitvy s chorobami. Pokud do děje vstoupí nějaký zmocněnec pojišťovny či státní úředník a Houseovy metody kritizuje, většinou nespokojeně syčíme a přejeme mu ostudnou porážku.
Protože House můžeme nesnášet. Můžeme mu vyčítat příšerné chování a nesnesitelnou přímočarost. Ale když jde do tuhého, raději by většina z nás měla u nemocničního lůžka jeho než korektního a alibistického lékaře, který vždy a ve všem poslouchá své nadřízené a za všech okolností respektuje dané meze. Chceme někoho, kdo se za nás s chorobou popere. Kdo se nebojí riskovat. Kdo do nás vlije energii, víru a naději.
Mými nejdelšími chorobami byla tři těhotenství. Ležela jsem s nimi postupně ve třech různých porodnicích devět měsíců. O první dítě jsem přišla, mimo jiné i proto, že moje lékařka se styděla za mě poprat. Byla mladá, hloupá a příčilo se jí nestandardní chování. Další dvě děti jsem donosila. Lékař, kterému jsem spadla do péče, se prát uměl. Poznal, že si nevěřím. A pomalu, postupnými kroky i velmi razantními zásahy dokázal, že jsem začala věřit jemu.
Mnohokrát za tu dobu, co ho znám, jsem o jeho léčbě pochybovala. Ale nikdy jsem mu nepřestala důvěřovat. „Vztah lékaře a pacienta musí být založen na důvěře,“ řekl mi při jednom z mnoha našich rozhovorů. „Bez důvěry mohu psát léky a dělat zákroky, ale skutečně léčit je možné jen když pacienta přesvědčím, že se mu snažím pomáhat.“
Žijeme ve zvláštní době. Na všechno chceme mít zákony a paragrafy. Vztahy, které fungovaly tisíce let podle určitých vnitřních pravidel, přetváříme na obchodní partnerství a vyztužujeme pravidly vnějšími. Děti patří k matkám. Ty byly většinou geneticky způsobilejší se o své potomky starat. Uzákoňme střídavou péči. Vztah učitele a žáka (ideální vztah samozřejmě) byl vždy založen na vzájemné úctě a respektu. Zaveďme státem řízené maturity, které z tvořivých učitelů udělají poslušné úředníky a ze školy cvičiště k testům. Vztah léčitele a léčeného, to těžce postižitelné mystérium, které má kořeny někde v dávných dobách šamanů a velkých matek, byl vždycky křehký a potřebný vzájemnosti. Zaveďme sankce a pokuty, které vzájemnou důvěru předem nahlodají nebo rovnou zničí.
Ministr zdravotnictví v pořadu V. Moravce ujistil diváky, že sankce a pokuty pro lékaře budou posuzovány individuálně. Že jsou pouze preventivním opatřením. Když odmyslím fakt, že individuálním posouzením mohu zlikvidovat neposlušného lékaře či celé zdravotnické zařízení, zůstává stále otázka, k čemu ty represe. Lékaři jsou přece už tak vystaveni mnoha žalobám, ostatně proto máme v porodnicích málo porodníků, kteří jsou u soudu nejčastěji. (Dokonce i šéf ÚPMD v Podolí si na jejich nedostatek nedávno stěžoval, kam mu zmizeli?) K čemu tedy další bič na doktora House.
Žijeme v demokratickém zřízení. Máme (podle názvu stran) pravicovou vládu, kterou jsem radostně volila. Pravice se od levice liší tím, že posiluje kompetence jednotlivců a oslabuje vliv státu. Zdá se mi to, nebo někteří ministři v poslední době ve jménu pravicových ideálů výrazně posilují právě kompetence státu?
Možná jim nikdo nevysvětlil rozdíly mezi pravicí a levicí. Doporučuji Karla Havlíčka Borovského.
A pár dílů mého oblíbeného seriálu.
