Zapomněl´s tu psí žrádlo, tak já z toho něco uvařim...

Jemně mrholilo. To tak u nás na horách v červnu bejvá. Máma v nouzi zhubla, já trochu přibral. Alespoň mě měla za co vzít při našem objetí po hodně dlouhé době...

"Pocem, mezuláne.", dostalo se mi prvních slov a už jsme po sobě jeli.

Moje i maminy ruce obmotaly naše těla jako dlouhé ruce Saxány. Mačkali jsme se nějakou dobu a byli u toho zticha. Jen jsme tak rukama dávali jeden druhýmu najevo kam opravdu patříme. 

"Tak poď, udělala jsem řepovou polívku a buřtguláš.", zašeptala mi pak mezi našimi na chvíli srostlými hlavami.

"Fuj!", vyjelo ze mě, "řepovou polívku nechci, ale buřtguláše mi nalej plnej talíř.", usedl jsem ke stolu a podíval se na zeď mezi okny, kde visí babička. Ne teda přímo ona, ale její fotka, na který se směje.

Máma dala na sporák kastról s gulášem a začala se hrabat ve věcech, který jsem pro ni nashromáždil za víc než tři měsíce, kdy jsme se neviděli.

"Co to je?", zamávala nad hlavou lehkým svetrem z Espritu.

"Vzducholoď.", odpověděl jsem jednoslovně a tušil, co nastane.

"No, vypadá to tak. Dyť je velkej jak pro Halinu Pawlovskou. Co s nim budu dělat? Víš, kolik mám svetrů. Oblíkla bych do nich všechny Eskymáky světa! Já žádnej svetr nepotřebuju.", podívala se na mě úkosem.

"Koukni na cenu...", poradil jsem spořivé matce, která obratně svetr přehodila v rukou cedulkou k sobě a rozsvítili se jí oči.

"Dva tisíce?", zakřičela. "Dva tisíce za kus hadru?"

"Koukni na druhou stranu cedulky...", navedl jsem mutr k obrácení visačky.

"Čtyřicet devět!", zařvala ještě víc a konečně svetr jemně pomačkala v dlaních.

"No právě", zakejval jsem hlavou, "čtyřicet devět.", dal jsem si záležet na vyslovení ceny onoho hadříku.

"Tak to jo.", pochvalovala si matka cenu, "teď už tomu rozumim. Svetr v ceně chleba!", poznamenala spokojeně. "Ale těch lidí, co vokradli, než to dali do slevy!", dodala hned poté.

"Když se nechaj...", komentoval jsem situaci a poprosil mámu, aby trochu prohrábla buřtguláš v kastrólu, aby se nepřipálil.

"... hochu", sedla si na židli ke stolu mutr, "já taky čumim, co všechno si nechaj lidi v poslední době nabulíkovat. Kdyby byli trpěliví a víc přemejšleli, tak by se šla závist oběsit."

"Přemejšlet bolí.", reagoval jsem na mámin povzdech.

"Ale hovno bolí.", začepýřila se Zorka se smíchem v puse. "Vono je jen pro dost lidí pořád pohodlnější nepřemejšlet, ale kdo pak má s takovejma bejt?", pak vstala, prohrábla zase guláš v kastrólu a začala mi ho sběračkou hnát do starýho těžkýho porcelánovýho chalupářskýho hlubokýho talíře.

"Bejt s nima nemusíme.", dal jsem vědět ve chvíli, kdy mi plný talíř přistál pod nosem.

Máma si zase přisedla ke stolu a dívala se, jak jím. Tohle matky dělají stále a je jedno, kolik vám je zrovna u stolu let.

"Jak nemusíme? To se mám přestěhovat do lesa a povídat si se srnkama? Hada jsem ještě nejedla."

"Tak strašný to snad ještě pořád neni.", odpověděl jsem a polknul první lžíci nabranou z talíře.

"Ne. Neni. To máš recht. Ale čím dál tím víc mám pocit, že se zase blížíme době, kdy jsme se opevnili na chalupách, abysme měli klid od všeho toho svinstva kolem. Ale tady je všechno už hotový, barák je v cajku a tak si chci užívat a povídat si.", mluvila máma a v ruce pořád přehazovala darovanej svetr.

"Tak si to užívej!", zavelel jsem.

Máma se na mě mlčky podívala, položila svoji dlaň na moje předloktí a zlehounka vzdechla.

Pak vstala, obešla stůl, stoupla si za mě a dala mi pusu na oholenou hlavu.

"Lidi by se měli víc mačkat a líbat. Možná jim tohle došlo po době, kdy jsme k sobě nesměli. Jdu na zahradu. Až to dojíš, přijď za mnou. Ukážu ti, jak krásnej mám hnůj. Stello, poď...", zavolala na psa, která seděla u stolu a tiše čekala, co od něj odpadne.

Pak obě odešli a já zase zabořil lžíci do talíře plného buřtů, cibule a vařených brambor.

---

Když jsem druhej den dorazil zpátky domů, zavolal jsem Zorině, že jsem dojel v pořádku.

"Mezuláne, zapomněl´s tu psí žrádlo. Tak já z toho něco uvařim. Pusu a zase přijeď."