Veselé paničky frýdlantské

Náměstí ve Frýdlantu je hezké jako zákusek na talíři. Zákusek den starý, s lehce zavadlou šlehačkou, na řezu omšelý. I tak se do dortíku zakousnete s chutí...

Ráno bylo jako obrázek namalovaný vodovkama malým klukem.

Modré nebe s bílými fleky mraků a lehký chlad i přes na plno svítící slunce nás zavedly do zahrádky kavárny na náměstí T. G. Masaryka.

Náměstí je velké tak akorát. Přejdete ho pohodlně pomalou chůzí na jedno nadechnutí a při chůzi potkáte lidi z města, kterým se jako hádek kroutí řeka Smědá. 

Ženský se zdravěj jedna za druhou, chlapi postávaj pod rohovým podloubím, aby na ně slunce nemohlo a malé děti plácaj dlaničkama o hladinu vody v kašně, která má do baroka stejně daleko, jako Hera k máslu.

Židle v zahrádce kavárny přímo na náměstí přivítala můj zadek horkem povolenou bužírkou. U servírky jsem si objednal espresso a vysokou sklenici plnou kostek ledu. Kafe z hrnku jsem přelil přes led do sklenice a doplnil mlékem z konvičky. Chvíli jsem počkal, až se obsah sklenice ochladí, pak jsem do pusy pustil první doušek ledového kafíčka a pohodlně se usadil.

Ke stolku vedle se posadila první frýdlanstká panička. Na volnou židli vedle sebe usadila kabelku, prstama obou dlaní si projela vlasy a mohutně odfrkla. Z kabelky vytáhla krabičku cigaret, zapalovač a zrcátko, ve kterém rychle zkontrolovala obličej a když zrcátko ukládala zpět do kapsy kabelky, hodilo přes fasády domů náměstí jedno velké blikající prasátko.

"Miládko, dej mi zase kafíčko a já zas poletím.", řekla mile první frýdlantská panička servírce a zapálila si cigáro.

"Zdenko!", zakřičela najednou a z pusy pustila ranní cigaretový dým.

Žena jdoucí kolem se zastavila, dlaní položenou hranou nad její obočí pomohla svým očím se lépe zorientovat v terénu a zaostřila.

"Helenko, ahoj.", pozdravila a vydala s k první frýdlantské paničce. Letní šaty byly volné tak akorát a krátké přesně nad kolena.

"Posaď se a dej si se mnou kafe." vyzvala Helenka Zdeničku a ta položila do rozžhavené bužírky svojí panímandu, prstama si projela krátký účes a z kabelky vytáhla mobil.

"Miládko", zakřičela Helenka na servírku, "ty kafíčka dvě. Na mě."

"Hned to bude", opáčila Miládka ve chvíli, kdy na můj stůl položila popelník.

Vietnamec v prodejně pod loubím vytáhl ven stůl a vyskládal na ně košíky s jahodami.

Zdenička vyťukala něco do mobilu a řekla Helence: "Jen vyřídím jeden hovor a bude to."

Nastražil jsem uši, protože ve frýdlatnské revíru jsem byl prvně v životě a chtěl jsem vědět hodně.

Helenka bánila, Miládka připravovala dvě kafíčka, Zdenička telefonovala a já upil z tumblerky další hlt ledového kafe.

"No ahoj, tak jak?", začala Zdenička mluvit do mobilu. "Až v neděli, jo? Já myslela, že pojedete už v sobotu. Takže v sobotu ještě přijdete na oběd, jo?", sypala ze sebe slova a slunce přidávalo na intenzitě.

Na stolku u veselých paniček frýdlantských přistály dvě kafíčka. 

Helenka zamíchala cukřík nasypaný do kafe malou lžičkou a pak jí olízla se stejnou chutí, jako děti olizují lžičky s medem.

"Cože?" vyjelo najednou z pusy překvapené Zdeničky, "kdy umřel? Včera? Pro kristapána!", zvolala poté a nahla se k Helence. "Vojta umřel."

Lžička od kafíčka zůstala viset v puse Helenky.

"No tak to si povíme v sobotu, jo? Já už musím končit.", řekla nato, vytípla mobil a uložila ho zpět do kabelky.

"Renato, Renato", křikla Helenka na další z frýdlatnských paniček jdoucích kolem. "Umřel Vojta, pojď na kafe", spojila oznámení smrti s pozváním na kafe. Tak to v životě chodí.

Renata své tělo ráno nalila do těsných legín a volného trika a takto připravena dorazila ke stolku Helenky a Zdenky. I její panímámu přijala kavárenská židle do svých bužírek a i Renata si po dosednutí projela prstama dlaní krátký účes.

"Holky, dneska bude hic.", pronesla věštecky Renata a zamávala na Miládku. "Dones mi, prosimtě, sklenici vody s citronem. Kafe nechci. Už jsem měla.", objednala Renata porci osvěžení pro sebe samu.

Helenka natáhla další šluk z cigarety a zopakovala oznámení, které se do letního rána hodilo jako vanilkový cukr do sekané, "Vojta umřel.", a vyfoukla.

"No konečně", kontrovala nečekaně Renata. "Vona to s nim měla hodně těžký s dědkem jednim protivnym.", pronesla a pak čapla do ruky sklenici s vodou a plátkem citronu a dala ji na ex. "Ještě jednu, Miládko, prosím.", zamávala prázdnou sklenicí směrem k servírce.

Helenka a Zdenička mlčely a Renata pokračovala.

"Vyvez jí nejdál do Bulharska, na zahradě měl pořád bordel a žádná sukně si před nim nikdy nebyla jistá.", upila dalších pár loků z nové sklenice Renata.

Kolem našich stolků se provlekla starší dáma, která za sebou táhla nákupní tašku na kolečkách. Kolečka hrcaly melodii blues, jak se tak zvolna kroutily po dlažbě náměstí.

"Třeba Špačková.", řekla Renata, když dopila hlt studené vody.

"Špačková taky?", podivila se Zdenička a upila z kafíčka.

"To ty nevíš?", podivila se Helenka a típla cigáro. "Špačková hlavně!"

"...ale dyť Špačková...", pokračovala dál Zdenička a nedořekla.

"...ale prosimtě, dyť Špačková měla odjakživa nohy spíš od sebe, než u sebe. Dej jí panbu věčnou slávu, zlá holka to nebyla, ale měla prostě ráda chlapy a chlapi zase jí.", vyfoukla Helenka kouř z cigára a lehce souhlasně pokývala hlavou, aby dala vědět, jak to celej život se Špačkovou bylo.

Zdenička si zase nervózně prohrabovala krátký účes prstama obou dlaní a lehce zmateně se rozhlížela po náměstí.

"Ale von to byl štramák, ne že ne.", dodala do diskuze další téma Renata a přeložila jednu legínovou nohu přes druhou. Trochu si při tom křížení pomáhala pravou rukou.

"Byla jsi u Hanky, že jo?", řekla najednou mimo téma lehce zmatená Zdenička a šťouchla přitom ramenem do ruky Renaty.

Ta si pořád prohrabávala prstama vlasy a pokývala hlavou. "Musela jsem před prázdninama s tou hlavou něco udělat. Pak nebudu mít čas."

"Vona je šikovná, taky k ní chodim.", podotkla Zdenička a já si uvědomil, že všechny ty tři veselé paničky frýdlantské mají do puntíku stejný účes.

Rozcuch velice podobný rozcuchu Jiřiny Bohdalové se na hlavinkách frýdlantských paniček lišil jen odstíny rezavé barvy, která vlasy v jejich pramenech barvila do odstínu barvy vody v řece Smědá. Ostře střižené pejzy píchaly všechny tři paničky do jejich pravých i levých tváří.

"Nevíte, za kolik má Vietnamec jahody, chci udělat mladejm knedlíky, než v neděli pojedou do Prahy na tu demonstraci.", zjišťovala cenovou nabídku jahod Zdenička a znovu upila z hrnku své kafíčko.

"A pohřeb bude kdy?", zeptala se Helenka, kterou jahody nezajímaly.

Renata upila další lok ledové vody a řekla: "Měli by to stihnout do prázdnin, aby si je nekazili pohřbem.", pronesla rázně.

"Holky, holky..." zašeptala najednou Zdenička, "támhle jde", hodila přitom očima směrem k centru náměstí, přes které si vykračovala další z frýdlantských paniček.

I ona byla nalehko, jen tak ledabyle letně a na hlavě... krátký rozcuch s ostrýma pejzama. Hanička umí hlavičky dokonale - napadlo mě.

"Irmo!", zakřičela na přicházející paničku Helenka a zapálila si další cigáro. "Vojta umřel!", neslo se to oznámení celým malým náměstím, které pohodlně přejdete na jedno nadechnutí.

"Já vim, holky", křikla Irma k našim stolkům, "stalo se to včera večer v devět a pohřeb má v pondělí. Já musím běžet, jdu k zubaři.", zamávala Irma a zmizela za rohem v malé, sluncem už rozžhavené uličce.

"Pudeme?", zeptala se dvou paniček Helenka.

"Kam?", opáčila Renata.

"No na ten pohřeb, přece.", dovysvětlila Helenka.

Paničky pomlkly a rozmýšlely.

"Tak jak?", trvala na odpovědi Helenka.

Stella se začala pod stolem kavárny vrtět a protahovat a dala mi tak najevo, že už se nudí a že by šla.

"Pudem.", řekla Renata. "A vemte si šaty s pořádnym výstřihem, ať to má Vojta na tý poslední cestě pěkný.", dodala.

A my jsme taky šli. Zaplatili jsme ledový kafe, odlepil jsem zadnici od měkkých bužírek kavárenské židle a šli jsme.

Pořádně zhluboka jsem se nadechl, strčil do kapsy klíče od auta a vydal se se Stellou přes náměstí malé na jedno nadechnutí ke kašně, kde děti plácají do vody, kterou jim Stella cestou kolem trochu upila.

Vojta to má za sebou a Špačková - s nohama víc od sebe než u sebe - taky.

---

... a my před sebou máme celý léto, který bude vonět jahodovejma knedlíkama a vzpomínkama ze zastávek v místech, kde náměstí jsou malá na jeden nádech a ženský maj na hlavách stejný účesy.