Může být Ježíšek černoch?

Letos jsem napsal Ježíškovi dopis prstem. Prstem na orosené sklo v ložnici. Slov třeba nebylo. Namísto seznamu přání jsem na okenní tabuli nakreslil obrys Afriky a vedle jejího jižního ocásku jsem udělal dobře viditelný křížek...

Vzpomenete si alespoň na některá vaše obrovská vánoční přání?

Co jste pod stromečkem hledali pořád dokola a ono to tam nikdy nebylo?

Moje máma si dlouho přála kýbl. Ano, kýbl. Kýbl z plastu, aby se při vytírání podlah příliš nesedřela. Kýbl odlehčený. Barevný. Tak akorát do ruky.

Její přání se nikdy nesplnilo. Kýbl sice dorazil, ale ne pod stromeček. Došlo k nějakému fádnímu předání, u kterého by se projevení radosti rovnalo možnosti stanovení ne zrovna milé dušení diagnózy.

Já si přál hračky. Splnilo se. Pak jsem si přál knížky. Těch bylo pod stromkem vždycky téměř víc, než čokoládových figurek na něm navěšených. 

V létech marnivosti jsem chtěl džíny Levis a kecky Adidas a trička s nápisem. Bylo úplně jedno s jakým nápisem. Byl jsem skromný teenager...

I tahle přání se sem tam vyplnila, když k nám - do ČSSR - poslal dárky Ježíšek ve žluté krabici s nápisem Bundespost.

Po celou dobu dětství a následně i dospívání jsem rok o roku získával jistotu, že Ježíšek není. Že dárky nenosí, protože není, a proto za něj dárkodárce v rodinách suplují rodiče a babičky a dědové a strejcové s tetama, kteří by si jen těžko boky obkrožili ušmudladným plátýnkem a nechali se přibít na kříž.

A čím víc jsem byl starší a poučenější, tím víc jsem Vánoce neměl rád. A to mi zůstalo do dneška. 

V zimě jsem si už rána, kdy za oknama bylo nachumeleno, představoval, že je léto. Nechal jsem zavřený oči a v uších vytvořil iluzi zvuku šumějících zelených listů na stromech. Dokáže jehličí šumět? Cha! Nedokáže.

Vstával jsem do prosince, ale dělal, že je červenec. Místo teplých bačkor jsem nazouval imaginární žabky. Těšil se na koláč s čerstvě natrhaným rybízem, na který nemá vánočka, natož nějaká linecká, rybízovou marmeládou spojená kolečka. A navlík jsem si tričko a trenky a máma mi pokaždý řekla "oblíkni se pořádně, nebo dojdi do sklepa pro uhlí." 

Tím mě s typicky milou mateřskou krutostí uzemnila v představách, že je léto a já se půjdu koupat.

A všechno tohle moje snění o letních vánocích se se mnou táhlo až do letošního prosince.

Do zimy, kdy jsem se naposledy rozloučil se Stellou.

Do prosince, kdy se zítra rozloučím s mámou a večer sedneme do letadla a jen jednou se vyspíme a budeme tam.

Budeme tam, kde je taky bílo - na plážích. A taky smrčkově zeleno - v pralesech kolem. 

Budeme tam, kde je reálné poponést na svých zádech opravdovou opici, ze které mě nebude bolet hlava.

Budeme tam, kde mě máma nebude nabádat, abych se přioblík.

A jestli půjde všechno podle plánu, můžu přijít i na to, jestli je Ježíšek běloch (jak jsme tady učení), nebo černoch.

Poslední adventní nedělí projdu v tričku s nápisem a v šortkách přesto, že je prosinec.

A tím´vším se mi splní jedno opravdu dlouholeté přání. Vánoční přání.

---

Proto všem v mém letošním vánočním blogu přeji jediné. Výdrž.

Výdrž v tom, že přání se plní. Někdy hned, jindy je třeba si počkat. A v době čekání věřit, že to jednou přijde. Funguje to.

Krásné vánoce všem!