Zde nakupuji, zde jsem člověkem

"... no jasně, že člověkem. Copak někam choděj nakupovat vopice?", smála se máma dneska ráno do telefonu a já po včerejší euforii a menší opičce z oslavy se smál s ní.

"Tak vám to dopadlo dobře, viď?", pokračovala po entrée se sloganem jedné drogerie.

"Jo jo", přitakal jsem s chutí, "dopadlo to tak, jak jsme si přáli."

"Hele, na rovinu, já volit nešla. Ani jednoho jsem volit nemohla, protože komunista. Ale jsem ráda, že to dopadlo takhle.", přiznala se bez toho, že bych se jí vůbec ptal.

"A voco víc je fešák, vo to víc vyhrál." dodala s takovou nějakou laskominou v pusu, jako by se v ní válela laskonka.

"Tak teď už jen zakopat ty příkopy, a to ti povim, holomku, to bude práce jako na kostele. Ale někdo musí ten krumpáč už vzít do rukou, plivnout si do nich - pamatuješ, jak si pan Vávra pořád plival do rukou, to se mi zvedal žaludek, ale to sem nepatří - takže jak řikám, hochu, práce jako na kostele."

"Ale když dokázali pohnout tim v Mostě...", nedokončil jsem.

"Jenže to dostali od soudruhů befelem, milej zlatej. A rozdávej dneska nějaký, byť dobrý, befely. Tě seřvou, že si ten...diktátor, nebo co. To bude ta nejhorší dřina. Umět směrovat lidi tak, aby hned nekvičeli, že vlády jedný strany bylo dost."

"Hele... a proč jsi začala tou drogerií?", chtěl jsem přešaltovat téma dišputace mojí mutr.

"No!", vykřikla, až se mi ohnul ušní boltec pod mobilem. "To je právě to, proč ti volám, když máme novýho prezidenta. Abych ti pogratulovala a abych ti řekla, jaká se u nás včera stala katastrofa.", dodala s mrazivou úzkostí v hrdle.

Mlčel jsem a čekal.

"Byly u nás holky, tak jsem nasmažila řízky a nadělala bramborovej salát, protože voni to maj rádi a pro nás dva se dva řízky nevyplatí smažit, to pak smrdí celej kvartýr."

"Hmmmm.", zasnil jsem se v galaxii Gastro, "Josef včera udělal povolební gulášek z kližky a k tomu jsme dali čerstvej chleba.", informoval jsem Zorinu.

"No a já, hochu, když už to u nás smrdělo jako u Donalda, tak jsem ještě zadělala na kobližky a tos měl vidět ten švunk. Mizely mi z talíře tak, že se ho ani nedotkly a marmeládu k nim holky žraly ze sklenice lžičkou. Uplnej hodokvas, ti řikám, jen já zpocená jako atletka v cílový rovině maratonu."

"To všechno zní báječně, Zorinko, a kde je ta katastrofa?", tápal jsem.

"Mošt!" vyplulo slovo z máminy pusy s důkladným důrazem na vyslovení písmenka "eš". MoŠt!

"Takže se holky ve finále podělaly?", zkoušel jsem to.

"Neměly z čeho! Neurážej!", bránila matka výsledek svého výkonu na talíři sobotního stolu.

"Mlčim. Ale ty pokračuj."

"No a já, u sporáku s rendlíkem na smažení kobližek se, husa jedna, zeptám, jestli nemaj holky žížeň (ano, říká žížeň) a voni že jo a tak jsem si vzpomněla, že mám ve špajzu domácí jablečnej mošt. Že jsem si na to, ja kráva, vzpomněla. Klíče hledám furt, mobil taky, ale na moŠt..., na ten nezapomenu."

"To ale pořád nezní jako nějaká katastrofa.", zmínil jsem plaše.

"No to néééé, to všechno nastalo, až když ho ta menší otevřela a do kuchyně vletěl gejzír, hochu, jako někde na Islandu, jenže tam to stříká bez cukru! Víš jak jsme vypadali? A kuchyň?", dusila se mutr do mobilu smíchem.

"Nevim.", smál jsem se taky, "ale pokračuj."

"Já vypadala jako v osmdesátejch, když jsem přišla domu nadšená z první mokrý trvalý a ty ses mě v předsíni zeptal, jestli venku prší...", smála se matka dál.

"A ten sajrajt sladkej", dodala po chvíli, kdy se uklidnila, "se rozlít všude. Tek po skle ve dvířkách linky, po sporáku dolu přes okno do trouby, kachličky u linky vypadaly jako plástve medu a ta malá zůstala štajf, jak měla najednou v ruce prázdnou láhev a mně se na sporáku připalovaly další koblihy a syčely u toho nasraně, protože velká část toho moŠtu vlítla i do rendlíku. Tak. A to je celý." dodala k celé té katastrofě.

I já jsem se dokuckal do klidové polohy a zeptal se: "No a ta drogerie?"

"Ježiš, ty si fakt asi blbej, no do tý drogerie jsem NAŠTĚSTÍ šla v pátek, tak proto jsem o tom začala mluvit. Že mám doma zásobu všech těch vixů na podlahu a jsem vlastně šťastná ženská, protože mám okamžité řešení. Ale to ty, jako chlap, nemůžeš pochopit. To je mi jasný."

"Jenže," dovolil jsem si menší odpor "tos neřekla, žes v drogerii byla NAŠTĚSTÍ před tou katastrofou. Proto mi to neštimovalo."

"Neřekla?", zůstala Zorina zvukově udivená jako vozka, kterej má před sebou jen tyč, ale koně chybí. "Tak ti to řikám teď, no. Vy byste všechno chtěli hned. A to taky nejde. Podívej, jak dlouho jsme museli čekat na pořádnýho fešáka. No. Tak končim. Ahoj." a položila mobil.

---

Fešáka jsme se konečně dočkali. Teď už jenom, abychom byli předvídaví a měli doma v zásobě dost vixů na řešení toho všeho, co nás ještě čeká...