Často jsme jako rozumní dospělí na hony vzdálení tomu, co se opravdu děje a příběhy vykládáme jinak, než jak doopravdy v danou chvíli běží.
Ráno se v parku se povalovala mrtvola.
Rozvalovala se tam s nohama od sebe lehce zasypanýma mixem uschlého a vlhkého listí. Vypadalo to, jako by si tělo jen na chvíli lehlo a odpočívalo. Uvolněné tak, že z něj s klidnou silou odcházela naděje a současně bylo připravené na nové objevy a poznání. Slunce ohřívalo zemi i stydnoucí tělo. Už nebylo kam spěchat...
Kolem ležícího těla pobíhala těla živá a jejich hlavy mluvily a ruce se rozpřahovaly, jako když pomocí gest posilujeme slova v jejich neuvěřitelné pravdivosti a syté naléhavosti. Živá těla byla v přesile co do počtu i co do počtu výrazů.
Některá živá těla obsluhovala kamery a klapky a další techniku pro to, aby po chvíli mohly listy z roztažený stehen mrtvoly sklouznout a zůstat na místě jejího polehávání jen jako marnivý doklad toho, že se před pár okamžiky dotýkaly smrti.
"Ta paní umřela?", prolítla vzduchem slova z dětské pusy a mířila do uší vedle postávající maminky.
"Jen jako. Ona není mrtvá. Nemusíš se bát.", uklidňovala slovama a pohlazením po hlavě maminka nevyděšené dítě.
"Já se nebojím. Ale není oblečená. Bude mít rýmu.", komentovalo nehybné tělo pokryté listy malé dítě.
"Nebude mít rýmu. A musí být neoblečená. Tak to potřebujou pro film, víš?", vysvětlovala dál příběh z ranního parku žena malému člověku.
"A ona pak půjde do práce?", padla lehce další otázka. Tak lehounce, jako by si větrný vír na chvíli půjčil igelitový sáček na rohlíky a poslal ho levitovat do prostoru, kde se udrží jen ptáci.
"Ona v práci je. Tohle je její práce.", hnala maminka logiku dopředu tak rychle, jak rychle nám ze srdcí a těl vylétavají strachy a smutky a nudle z nosu při nečekaném kýchnutí.
Dítě koukalo na mrtvé tělo pokryté listím a opřené o vodítka malé koloběžky hledalo ve své hlavě velké jako první letní meloun důvody ranního setkání se smrtí. Rozdíl mezi opravdovou a hranou smrtí necítilo.
"A nestuděj jí nohy?", zeptalo se náhle, aniž by odtrhlo oči od povalujícího se těla mezi chodícími lidmi.
"Možná trochu jo. Ale za chvíli vstane, dá si čaj, oblíkne si kalhoty a bude čekat.", konejšila úplně zbytečně nevylekané dítě máma.
"Bude čekat, až zase umře?", pátralo dítě dál.
"Už neumře. Už umřela.", zaznělo věcně - dospěle - nudně.
"Ještě ne, říkala jsi", přemýšlelo nahlas dítě, "že je to jen jako.", začalo jít po nitkách logiky příběhem z ranního parku dítě.
"Umřela jen ve filmu, víš? Takže neumřela a dá si čaj a bude zase pracovat."
"A uvaří oběd?", zeptal se na úplně normální věc pinďa od kolobrndy.
"Ano", usmála se máma, "uvaří oběd a půjde pro svoje děti do školy.", úsměv na tváři dospělé ženy byl projevem úlevy nad situací, kterou ani jako hranou nepotkáváme rádi.
"Takže je jako ty, maminko", zakončilo dítě dialog, naskočilo pravým chodidlem na stupátko koloběžky a levou nožičkou se odrazilo od krátkodobé smrti.
Mrtvola ležela dál s roztaženýma nohama na vyschlém dnu parkového jezírka a čekala, kdy se sama bude moct odrazit a přemístit do kuchyně, kde uvaří rajskou pro děti, které se za chvíli vrátí domů ze školky.
A ve mně samotném se opět posílilo přesvědčení, že se i já jako mrtvola jednou z ničehož nic proberu a u sporáku v nějaké kuchyni zkontroluju jehněčí ragú pečící se v troubě.
