Na podzim rudnou jeřabiny, ráno studěj nohy ve vietnamkách, psovi se nechce do mokrý trávy a ženy se nemění v labutě.
"... a koupil si kolo, kombinézu a helmu a vypadá jako kokot.", řekla zoufale a lehce zároveň a hřbetem dlaně si otřela pot na krku.
"A jezdí?", zeptala se podezíravě druhá, taky potem lehce orosená ženská svojí kamarádky u stolu hospůdky na naší plovárně.
"Jo. A jezdí... Představ si, že jezdí. Dyť ti řikám "kokot".", dodala na ono slovo důraz a upila z plechovky s pivem s příchutí borůvek.
Léto šlo do důchodu, ale my jsme pořád ještě v jeho zápřahu. Potíme se, tetelíme se radostí z modrýho nebe a ti odvážnější z nás si koupili helmu a kombinézu, i když riskujou výsměch až pohrdání.
"No to víš...", pronesla zúčastněně, ale dost vachrlatě kamarádka.
"No to teda vim! Jezdí za tou rachejtlí do Kněževsi. Nebo si myslíš, že by na kolo v padesátce sednul jen tak?", odrývala karty jednoho vztahu popíječka borůvkového piva.
Najednou bylo kolem jejich stolu, poblíž kterého jsem v sedě popíjel svoji záříjovou plzničku, ticho jako 1. ledna v obchodním centru. Krájený ticho je běžná věc. Tohle ticho se dalo nabodávat na vidle...
"A co budeš dělat?", vklouzlo do toho ticha pár vyplašených slov s kymácejícím se otazníkem na konci.
V tu chvíli bylo září většinou konejšivé, ale někde prostě koplo.
"...no. To je právě to. Co budu dělat?", kývala paní Borůvková hlavou v rytmu pravidelném jako dech spokojeného člověka. Slova protahovala jako malý holky protahujou gumu mezi kotníkama, než přes ní další holky začnou skákat. "Co jáááá teď budu dělat?"
Kamarádka se po pár vteřinách odhodlala k další debatě, i když jí slova krkem projížděla klopotně, asi jako když vysavačem přejedete práh mezi kuchyní a obejvákem.
"...děti už máš velký..." a nedořekla co chtěla.
Paní Borůvková se na svoji kamarádku podívala velmi překvapeně. Pootevřela pusu, hlavu jemně naklonila doprava, rozmrkala oči ve frekvenci pohybu křídel vážky a pomalu a dlouze se nadychovala...
Upil jsem...
"Děti už máš velký???", s obrovským otazníkem za větou vyplula z jejího hrdla první slova.
"No.", zašumělo nad stolem vyplašeně a jemně, jako když palcem u nohy v letní louce překvapíte motýla.
A zase ten dlouhý očistný nádech.
"...moje milá. To že on zblbnul a jezdí na kole, to že se pořád meje a začal vonět jinou voňavkou a to, že děti jsou už velký...spolu fakt! nesouvisí.", k její puse se přiblížila plechovka s borůvkama. Bylo ticho.
"Dobrý na tom je, že přestal žrát a začal se hejbat - jako jezdit na tom kole. To je na tom to jediný dobrý. Ale, ty vole, copak já sem ňáká labuť???"
Rychle jsem se sbalil a s pusou, plícema a hlavou plnou smíchu jsem vypad domu. Až cestou jsem se rozesmál nahlas...
