Ty se vyšlápnou

"Budeš trpět, já tě varovala....", dodala matka moudře u kasy tehdejší partiovky a ke mně mířily moje první pérka v ceně, jářku, nějakejch šedesáti korun socialisticky československých.

To bejvaly jinší časy.

Tenkrát musel člověk vědět, co se kde v revíru chystá a zavčasu vyrazit. Všechno se nedalo koupit hned na první dobrou a když člověk neměl "konexe" (jak se tenkrát říkalo), nenakoupil ani na podruhé ba ani na potřetí. 

Máma měla standardně v boční fest kapsičce kabely vždy složených několik stokorun se slévačem a selkou na titulce. Co kdyby, že jo? Co kdyby se něco naskytlo. Už tenkrát byla "šopaholičkou"!

---

Posedával jsem - po obličeji obdarovaný akné - v prodejně partiovky a paní Riegelová, sousedka z Resslovky, hledala vzadu ve skladu číslo pérek, o kterých mámě řekla a které nebyly vystavené, protože byly podpultové. Podpultové v partiovce! Jo to tehdejší socialistické plánování...

Matka postávala v rohu prodejny, na sobě kožich a kožešinovou čepici, což obé s sebou neslo její poměrně výrazné pocení.

"Fakt je tak chceš?", zeptala se mě.

Jak jsem mohl nechtít pérka, který se svým tvarem a zpracování výrazně lišily od tehdejší masivní produkce obuvi "pro mladé"? 

Obuv pro mladé, konkrétně pro kluky, vypadala fakt blbě. Skoro jako byste si vydlabali dva bochníky chleba a vsunuli do nich chodidla. Vlastně dost nápadně připomínaly současnou obuv prezidenta republiky. Byly z barexu - takovej echt hnusnej vixlajvant to byl. Hnědej, šedej, nebo černej. Tečka.

"Chci.", řekla moje pusa rázně a dostatečně nahlas.

"Tak mám jenom třiačtyřicítky", pronesla naše "konexe", když se v bledě modré silonové zástěrce vynořila ze skladu s krabicí v ruce. "Chceš si je zkusit?", dodala jako zkušená obchodnice, protože odhadla, že si ty menší boty chci nejen zkusit, ale že v nich budu chtít jisto jistě i odejít.

"Prosim vás, dyť má pětačtyřicítky. Von má ty nohy po mě.", vzdechla upocená matka, ofoukla si frknutím z pusy vlastní obličej a chystala se k východu.

"Voni se rozšlápnou, Zorka, dyť je to kůže.", nedala se paní Riegelová a mrkla na mě očkem - "Viď?" 

Přistoupila ke mně, odklopila víko krabice a tam vedle sebe, jako dva namazaný chleby thérem, ležely namačkané dvě pérka. Chlapský boty!

"Levou, nebo pravou?", zeptala se paní Riegelová, vsunula pravou dlaň do krabice a čekala.

Už nevím, jakou jsem si vzal, ale když jsem si na tuhle chvíli vzpomněl, okamžitě se nejdříve do mých chodidel a následně přímo do hlavy narval pocit, který jsem zažil, když jsem svoje - o dvě čísla větší chodila - zasunul do voňavé černé setsakra úzké kůže...

Dirky na předku bot pro tkaničky pérek se frivolně roztáhly, skoro jako korzet macaté striptérky.

Chodidlo ztrácelo dech a já získával na jistotě.

Tyhle boty chci. Jsou krásný a dospělý. Lesknou se a k džínám od strejdy ze západního Německa sednou dokonale.

A při chůzi podpatek klape. Chleby neklapaly ani náhodou!

"Mami...", podíval jsem se na matku plný bolesti. Jednak bolesti z možného odmítnutí nákupu, ale hlavně z bolesti, kterou mi pérka, co jsem tak chtěl, působily...

"A nepřivezou vám ty pětačtyřícítky?", hodila zkoumavý dotaz matka směrem k naší "konexi".

"Zorka, my sme partiovka, nám posílaj jen to, co na krámech zbyde.", potěšila mě tímto oznámením paní Riegelová. Znamenalo to, že větší nebudou a že máme brát to, co je. Voni se vyšlápnou. Tak to za sociku prostě bylo.

Poslední sekunda rozhodnutí.

"Tak nám je zabalte.", koukla na mě mutr, významně zkrabatila opocené čelo, pohnula obočím a prsty její ruky vjely do těsné kapsičky "cokdyby" v její kabelce.

"Né.", vykřikla ze mě radost. "Já si je rovnou vobuju."

"Jak chceš. Tak já to zaplatim, paní Riegelová, a ty dej ty starý boty do tý prázdný krabice.", rozepla si matka kožich a vydala spolu s naší konexí ke kase.

---

Za prvé: moje staré boty se - tím jak byly o dvě čísla větší a měly tvar bochníků chleba - nevešly do krabice od nových pérek!

Dost mě ta v reálném čase viděná skutečnost vyděsila.

Chodidlo, již obuté do pérek bylo odumřelé. Necítil jsem ho. Mravenčení pokračovalo dost rychle směrem od kotníku obuté nohy k jejímu lýtku. A to ještě nebyly tkaničky zavázané!!!

Po zkušenosti s prvním nazouváním pérka jsem druhé důkladně odtkaničkoval. Nechal jsem z posledních dvou dírek koukat jen ty plastem obalené konce.

Druhé chodidlo se vsoukalo do nové botky, ale ta ho tam evidentně nechtěla. Prsty na nohách se srolovaly z důvodu neprostoru do tvaru, který jsem do té doby na mých chodidlech nikdy nezaznamenal. A to ani tehdy, když jsem při trénincích plavání dostával do chodidel křeče jako prase.

Okraj pérka vzadu na botě se s chutí zakousl do achylovy šlachy a nepustil ji.

Chodidla byla v pérkách, máma platila za tu torturu nekřesťanských šedesát korun a výměnou za zelenou stovku a boty, ve kterých se nedalo chodit, dostala dva modrý papírky se Žižkou na nich vyvedených.

Začalo mi odumírat i druhé chodidlo a já se nadejchl a předklonil se a pokoušel jsem se zavazovat opravdu krátké konce tkaniček na obouch pérkách.

Šlo to z tuha. Ale tak jde všechno, co má k něčemu bejt - jak říkala babička Lída.

Nakonec bylo dílo dokonáno. 

Seděl jsem pořád na lavici, z krabice vedle mě vyčuhovaly dva okopaný bochníky, mě obě nohy mravenčily už až v rozkroku a matka na mě od kasy mávla: "Tak poď, ty frajírku."

A já vstal a šel jsem.

Šel jsem kam mě nohy nesly, protože mozek jejich směr v tu chvíli vůbec nedokázal regulovat. 

Šel jsem směrem k mámě a vyleštěné dlaždice v krámu mi pod mými chodidly posílaly ozvěnu klapání podpatků na pérkách. Každé to klapnutí přinášelo bolest, jakou musel Ježíš zažívat cestou na Golgotu. Každé klapnutí podpatku bylo šlehnutím biče po nechráněné kůži.

... a mým křížem, do kterého jsem se zavěsil, byla máma, když jsem se k ní v bolestech došoural.

Zvonek, přidělaný nad vchodovými dveřmi, zazvonil a my jsem vyšli do ulice.

Teda... máma vyšla, já se vyšoural.

"No, pěkný sou,", zhodnotila Zorina náš aktuální úlovek, "jen asi trochu tlačej, že jo?", podívala se na mě.

"Jen trochu.", začal jsem se usmívat jako debil, ale to bylo zřejmě hlavně totální změnou tlaku v mém těle způsobenou utaženými malými botkami...

"To se vyšlápne,", vzala mě máma za ruku a nasadila obvyklé chodící tempo.

Cesta na Golgotu dostala švunk.

Silonové ponožky se po pár krocích shrnuly a vytvořily už v tak malém prostoru další problém.

Bolest nohou jsem už necítil, ale cítil jsem, že se mi motá hlava a matka mě furt táhne a já hlídám ty dva pecny chleba, co vyčuhujou z krabice nových bot.

A jdeme Fučíkovkou nahoru do kopce a pak už jen překonat park Sovětské armády a vyjít 34 schodů na hlavním schodišti a už jsme u nás a pak už jen zase do kopce a do třetího patra poctivýho městskýho činžáku.

Když vám všechno tohle proletí hlavou, nejste daleko rozhodnutí skočit pod kolem jedoucí trolejbus.

"Autobusem nepojedem, jo? Ať se hezky projdem a ty je hezky rozšlápneš.", culila se na mě matka a já se culil na ní, protože už mi to všechno bylo fakt jedno.

Od Fučíkovky si zbytek cesty fakt nepamatuju. Jen jsem věděl, že se musím, stůj co stůj, držet máminy dlaně, protože jinak padnu a zdechnu.

---

Když jsem se druhej den vzbudil s chodidlama jako po chůzi přes roztříštěný sklo nebo rozžhavený uhlíky, pérka už v předsíni nebyly.

Dobelhal jsem se do obejváku.

Máma seděla v sedačce, listovala si v katalogu Neckermann, na stolečku měla hrnek s kafem a popelník s odloženou cigaretou.

"Hele", ukázala prstem na stolek, na kterém se také povalovala hnědá papírová desetikoruna, na který byla nakreslená pionýrka a vedle ní dcerka tý selky ze zelený stokoruny.

"Byl tu včera pan Brož. A jemu ty perka sedly jedna radost. Už jsi spal. Tak jsem mu je prodala. Za sedmdesát. Těch deset je tvejch. Dej mi pusu.", řekla a naklonila se směrem ke mně.

Přišoural jsem se k ní, a hlavně k tý desetikoruně.

"Dyť se na to podívej, ", mrkla máma směrem k mým ubohým chodidlům, "dyť by to bylo jen trápení."

---

Jsou situace, který se prostě nevyšlápnou. Nepovolej. Pak je dobrý takový situace opustit. Škrtnout je, i když jsme v ně tolik doufali. Bylo by to jenom trápení...