Tak jsem ho konečně viděl!

Co všechno jsem vlastně ještě neviděl? Kolik z toho dosud neviděného ještě stihnu? A budu mít i dost odvahy a fantazie, abych viděl i to, co nevidí každý?

Včera v podvečer do naší zahrady vtrhla Berta.

Berta s vlásky zrzavými jako kus jantaru, skrz který si při přihmouření jednoho oka prohlížíme slunce.

Maminka Bertě ty vlasy v barvě jantaru zapletla do účesu, který tvarem i barvou připomínal plástev medu.

Pusa malé zrzky pracovala na plný výkon. Stejně jako pilná včelička.

"Kdo chce vidět kouzelnou zahradu? No kdo? Kdo je taky zvědavý?", opakovala kolem dokola těchto pár vět, když spolu s námi seděla u stolu pod zdí, do jejíchž škvírek zalétávali drobní ptáčci.

Jenže dospěláci se chovali trochu jako troubové.

Dolévali ze džbánu do sklenic načepovanou plzničku, k pití uzobávali plátky bagety pomazané pastou z tuňáka, diskutovali o různých vládních neopatřeních, hladili psi sedící u nohou a malou Bertu a její pozvánky míjeli a tak přicházeli o možnosti...

Jenže Berta...to nejni jen taková obyčejná hodná holčička. Berta ví co chce a drží se toho jako koalí mládě kožíšku svý maminky.

"Tak co? Kdo se mnou půjde do kouzelné zahrady?, opakovala vytrvale, v koutku rtů kousek tuňáka, kterýho její pusa ještě nezpracovala a nožičky volně visící při sedu nad trávou se klimbaly sem tam jako kyvadlo kukaček.

Po očku jsem Bertu pozoroval a to malý pískle situace okamžitě využilo.

"Tak co? Půjdeš se mnou?", mrkla na mě.

Upil jsem piva ze sklenice, opřel se rukama o madla židle a pomalu jsem vstal.

"Tak jdeme.", mrknul jsem na zrzku i já a dodal: "Musíš mě tam ale odvést, protože nevím, jak se tam jde.", začal jsem hrát Bertí hru na návštěvu kouzelné zahrady.

"Tak pojď!", zapištěla Berta, "já tě tam povedu.", a vyrazila tak půl kroku přede mnou a pořád se na mě při chůzi obracela, abych si snad cestu do kouzel nerozmyslel. Ta bláhová! Copak bych si něco takového nechal ujít? Já???

Z divoké horní zahrady jsme přešli do té dolní - do té načančané.

Tam se Berta zastavila a dala si před pusu prstík, který není delší než obyčejné párátko.

"Psssst", zašeptala mi mezi keři růží. "Teď musíme bejt hodně potichu, protože jinak vyplašíme jednorožce.", opatrně až vylekaně se rozhlížela kolem.

"Nosorožce?", vykulil jsem oči a hrál překvapeného.

"Nééééééééééé. Jednorožce. Nosorožce by se sem nevešlo, přece.", vrtěla hlavou jako každá ženská, která se snaží chlapovi něco vysvětlit.

"Ahááááááááá", zahrál jsem submisivního chlapa, kterej nechápe. "A kde ten jednorožec je? Já ho nevidím.", zahrál jsem hloupýho submisivního chlápka.

"Nesmíme ho vyplašit. Je tááááááááááámhle.", napřímila ruku a na jejím konci i ukazováček tenký a krátký jako párátko přímo do středu zahrady směrem k našemu jezírku s lekníny a zelenými listy kosatců, které vypadají jako ostré meče.

"A jóóóóóó", zasyčel jsem spiklenecky a sednul si na bobek. Šlo to sice ztěžka, ale co bych neudělal pro to, abych nevyplašil jednorožce na naší zahradě.

Berta si přisedla ke mně.

"Proč má jen jednu nožičku?", zeptal jsem se zrzky.

Koukla na mě se stejným gestem, s jakým na nedovtípivé chlapi shlížejí ženy v rozhodujících okamžicích jejich společného života.

"Má čtyři!", řekla rázně a dost nahlas.

"Čtyři?", zahrál jsem tumpachového.

Berta se usmála. 

"A proč má dvě hlavičky?", pokračoval jsem v bobku a nohy mě už teda fest bolely.

"Ale nemááááá", zapištěla zrzka. "A vidíš ty poníky?", otočila na mě v bobku hlavu tak, až jsem se bál, že si překroutí krk.

"Poníky vidím. Vidim modrýho, růžovýho i zelenýho, ale je mi divný, že maj poníci pod bříškem vemínka jako kravičky.", balamutil jsem tu vedle mě.

"Ne néééééééééééé. To jsou poníci, ne kravičky.", čílila se Berta.

"Musíš se postavit zpátky na nožičky, takhle z dřepu přes ty růže vemínka nevidíš.", poradil jsem mé průvodkyni kouzelnou zahradou.

Berta byla na nohách v cukuletu.

"Já je nevidim.", řekla vážně.

"Musíš na špičky.", poradil jsem jí.

Zrzka neváhala a Maja Pliseckaja hadr... Berta se postavila na špičky a byla odhodlána na nich zůstat do chvíle, než zahlédne vemínka pod bříšky poníků. Po chvíli se jí vysílením začaly klepat nohy i ruce a nakonec se rozvibrovala i její bradička.

"Už je vidíš?", zeptal jsem se.

"Už jóóóóóóóóó", zapištěla. "A houpají se jim pod bříškama jako zvony v kostele.", dodala spokojeně a vrátila se ze špiček zpátky na celá chodidýlka.

"A táááámhle...vidíš", napřímil jsem ruku tentokrát já, "vidíš tam u keřů šalvěje toho černýho draka?", ukázal jsem na Stellu, která z povzdálí sledovala všechny ty divnosti, který jsem s malou zrzavou holkou vykonával.

Berta ztichla a po chvilce se na mě podívala s úsměvem fantasty.

"To přece není drak. To je Stella!", vypískla zase radostně.

"No právě....", začal jsem vážně, "všichni si myslí, že Stella je pes, ale on je to vlastně takovej černej dráček, víš?", vstal jsem ztěžka z bobku zpátky na nohy.

"Jo aháááááááááááááá", pištěla Berta a poskakovala při tom na místě jako ta už skoro zapomenutá žabička z plechu natažená klíčkem z hliníku. "Tak to nikomu neřekneme, jo? Bude to naše tajemství. A mám žízeň. Musíme se jít napít.", zavelala a dala se na pochod z dolní, načančané kouzelné zahrady do zahrady horní, divoké.

Poníky s vemínky, jednonohého jednorožce s dvěma hlavami a dráčka Stellu jsme nechali v zahradě kouzel a vrátili jsme se ke stolu, kde kouzla neplatí a tajemna bývají spolknuta jako hlt vychlazené do džbánu natočené plzničky.

Pivo v mé sklenici už zvětralo. Ale bylo mi to fakt buřt, protože jsem konečně díky zrzavé Bertě viděl to, o čem se mi nikdy ani nezdálo...