Prosim tě, podrž tu tašku a mlč

Veškeré přírodní, evoluční a genetické zákony přestávají fungovat ve chvíli, kdy jedete sedmičkou Nuselským údolím.

V tramvaji, autobusu i v metru si nejraději sedám na samostatná sedadla.

Nerad někoho obtěžuju svým bokem, případně velkou taškou a stejně nerad jsem muchlován bůčky spolucestujících a otloukán nákupními taškami žen nebo mužů.

Navíc mám takovou echt úchylku, že rád při transportu pozoruju a poslouchám lidi.

Jenže včera byly všechny "posedy" v tramvaji z centra obsazeny a tak jsem využil sedačky u okna. To je další moje obscese. Když jedu tramvají kolem Vltavy, rád sedím u okýnka na tý straně, kde teče řeka. Připadám si jako ve vlaku, kterej frčí na prázdniny.

Takže sedím u okna, vyjíždíme z "palačáku" a na sedadlo vedle mě byl drobnou a na pohled strašnou ženskou posazen kluk. 

Nebyl to kluk, byl to chlap jak hora. Jak hora Říp!

Nahoře malá hlavička a dole boky, za který by se nemusela stydět ani Halina.

Vedle mě si  tak "sedla" kupole z Ankgor Vat. Jenže tahle měla nohy, ruce, divná mužská prsa a mluvila. Respektive odpovídala...

Muž ve tvaru kupole odpovídal drobnému ženskému čemusi s výraznými brýlemi, výraznou pletí, výrazným nepříjemně rezavým hlasem, výraznou vůní a nevýrazným zbytkem ženství, který v tom skřítkovi nějakým záhadným způsobem přetrvával.

Vražen stehnem tlustého obra na stěnu tramvaje jsem si pramálo užíval jízdu kolem sluncem rozblýskané hladiny řeky, zato jsem si užil dialog v pořadí, který bych jen stěží dokázal odhadnout.

"Prosim tě, drž tu tašku pořádně a mlč.", tak to celé začalo.

Hlas ženy zajel do mých uší jako pilka nože do pokmínovaného pecnu chleba. Na poprvé a pořádně hluboko.

Muž mlčel a ta malá křivá potvora s rezavým hlasem stála nad ním a pouštěla z pusy slova, která se houpala nad jeho zpocenou hlavou, jako když se pavouk spustí ze své sítě dolu za prdel drženej vláknem, který z ní pomalu vypouští.

"Tu složenku jsi zaplatil?", zeptala se potvora.

"Jo", odpověděl obr a soustředěně koukal do igelitové tašky, kterou měl posazenou na jeho vlídném měkkém mega klíně.

Vagón tramvaje s námi na Výtoni při odbočování do Nuslí trhnul, igelitka se nahnula a vypadl z ní rohlík. Muž ho instinktivně ještě ve vzduchu čapnul do pravé ruky a špička rohlíku zmizela ve vteřině v jeho otevřené obrovské puse. Teda...rohlík v ní zmizel celý a v ruce jedlíka zůstala po ukousnutí jen jeho zadní špička.

Polykač nožů - moje oblíbená dětská rarita z různých poutí - dostal další rozměr.

"Nehltej", ozvala se potvora a podívala se přitom na mě, protože nešlo přehlédnout, že si ty dva prohlížím jako exponáty v národopisném muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Dva přírodní úkazy v jedný tramvaji. A já měl to štěstí, že jsem v ní zrovna jel.

"Musíme vymalovat. Doma už to máme jako v prasečáku a je jaro.", dala potvora téma a tramvaj vyjela ze stanice nádraží Vyšehrad. "A netvař se, jako bys dostal krámy. Si línej a trochu pohybu ti neuškodí."

"Kdy?", pustil z pusy jen jedno jediné slovo obr, odfrknul si a dal od sebe nohy.

V tu chvíli jsem měl pocit, že moje boky padly do lisu. Z jedné strany stěna tramvaje, z druhé mě blokolovalo mohutné stehno Koloděje.

"Teď. Na prvního máje.", rozhodla malá potvora a dívala se přitom z okna tramvaje, která při jízdě rozduněla betonové bloky umístěné mezi koleje.

Obr hrábnul do igelitky a do úst zasunul druhý rohlík. Elegantně opět odkousl zadní špičku, kterou držel mezi prsty. Ty vypadaly jako hodně velké, geneticky upravené a strašně přežrané světle růžové žížaly.

Potvora mu špičku rohlíku sebrala, strčila si ji do pusy a řekla: "Nežer tolik, budeš tlustej."

Do té chvíle jsem si neuvědomil, že pán vlastně tlustý není. Že se mi to jen zdá. A snad i proto jsem měl velkou radost z toho, že z tašky vytáhl další rohlík a opět ho vdechl. V tu chvíli vagón tramvaje rychle, jako malé zvířátko, podjížděl pod rozkročenýma nohama Nuselský most. Jako by před mostem tramvaj bázlivě prchala.

Obr dal náhle nohy zase k sobě a mým kyčlím se ulevilo. Dokonce bych řekl, že jsem se lehce usmál.

"Prádlo jsi pověsil?", zeptala se z ničehož nic potvora.

"Jo.", odpověděl chlap, "...a s Besinkou jsem byl v parku a udělal jsem rajskou. A volala Zuzana, že ten víkend v červnu platí.", rozpovídal se a oddaně až submisivně podával další hlášení malé mrše stojící nad ním. "Na tu vanu přijdou zítra a kanasta ve čtvrtek odpadá. Potkal jsem Mirka. Dáša je v nemocnici se žlučníkem. A Synkáč je rozkopanej.", podal ještě zbytek hlášení obr a kousky mokrých zbytků z rohlíku mu vypadávaly z pusy a mizely v igelitce na jeho klíně. 

"Ty bys byl výborná ženská", pochválila obra potvora. "Škoda, žes´ nemoh rodit a bejt za mě v přechodu ."

Dělal jsem, že neposlouchám. Jenže neposlouchejte takové vyznání!

Obr se trochu posunul na sedačce, pořádně se nadýchl, lehce zvedl obě ramena (snad aby ulevil nadměrnému pocení, které nebylo možný přečichnout) a řekl: "Mně bohatě stačí, že s tebou žiju."