Proč ten teplouš z Ukrajiny neválčí?

Pokud se určitá mozková nedostatečnost propojí s klasickou závistí, dochází k situacím, které je opravdu lepší úplně minout. 

Po létech zkušeností s hlupáky jsem celkem obrněnej. Na pitomosti už umím reagovat s klidem a dokážu poslat různé velvyslance tupostí tam, kam patřej.

Volodymyr (jméno jsem změnil právě kvůli dalším tupcům) je mladej chlap z Ukrajiny. Byl ženatý s Ukrajinkou a má s ní malého hbitého kloučka, se kterým jsme společně trávili několik chvil u nás na zahradě. Nedávno se totiž Volodymyr nastěhoval do našeho domu se svým přítelem z Česka a uzavřeli spolu registrované partnerství. Volodymyr pracuje jako vyšší manager v nadnárodní společnosti a má dvě Porsche - jednoho sporťáka a pak ještě Cayenna pro pohodlnější cestování. Auta s ukrajinskou SPZ.

Už jen několik těchto skutečností dokáže některé Čechy rozpálit do .... ruda. Někdy až do hněda.

"Ty vole, co tady ta ukrajinská buzna dělá?", padl lehce opilý dotaz u stolu v hospodě, kam jsem si zašel ve volnym dnu na jedno/dvě piva.

"Ta ukrajinská buzna tady žije, stejně jako já, česká buzna.", odpověděl jsem.

"No jo, ty jsi ale Čech, a on je Ukrajinec." pokračoval diskutující dál. "Von jako nemusí bojovat?"

"Nejsem právník a tak neumím správně odpovědět. Ale zřejmě to možný bude.", upil jsem z půllitru plzně.

"A kde vzal ty dvě Porsche? Co?", zacílil dotazující zřejmě na neuralgický bod jeho závisti.

"Nevím. Je mi to jedno. Možná služební auta, možná jeho osobní. Je mi to fakt jedno.", odpověděl jsem a znovu upil z půllitru.

"Kde by takhle mladej chlap vzal prachy na tak drahý auta?", pokračoval dotazující v diskuzi o Volodymyrovi.

"Vydělal si na ně. Nebo to auto dostal jako služební.", zopakoval jsem.

"A ty to nevíš?", podíval se na mě dotazující s údivem v obličeji.

"Nevim. Je mi to jedno.", opakoval jsem se.

"Ty vole, jak ti může bejt jedno, že má tak mladej kluk dvě tak drahý auta?"

"To ti nevysvětlim.", byl jsem v odpovědích stále stručnější. "Prostě mě tohle fakt nikdy nezajímalo. U nikoho."

"...a že prej měl svatbu s tim Petrem od vás z baráku...", přesedlal dotazující na jiné téma.

"Svatbu ne. Registrovali se.", byl jsem opět stručný.

"A to je nějakej rozdíl?", zkoušel mě dotazující lehce hecnout.

"Já v tom rozdíl vidím, ty ne. Tak to prostě je.", byl jsem na mě až nezvykle stručný.

"A kde teď vlastně oba jsou? Dlouho jsem je tu neviděl.", padla další otázka.

"Na Kostarice." odpověděl jsem.

"Letěli na dovolenou?", padl další dotaz.

"Jo jo, dovolenou spojili se začátkem přípravy stavby jejich domu tam. Koupili pozemek a postavěj tam prázdninovej dům.", lehce jsem se rozpovídal.

Dotazujícímu v tu chvíli totálně vyschlo.

"Dům na Kostarice? No ty vole. Dyť ten Petr nedávno dostavil dům tady v Česku, ne?", hlodala dál závist zrozena z dvou Porsche, kterými jezdí ukrajinská buzna po Česku.

"Jo. Dům na Kostarice. To je fajn ne, mít barák někde, kde je teplo, když je u nás zima? Jeden apartmán má Volodymyr na jihu Itálie, ale pro dovolenou v zimě je lepší mít další místo někde v teple."

"A ty ses s tím vším jako v pohodě?", vplul dotazující do osobní roviny.

"Já jo. Maká, vydělá, má.", byl jsem opět stručným.

"No...my oba taky makáme, vyděláváme, ale tohle všechno nemáme.", snažil se dotazující.

"Já jsem spokojenej s tim, co mám a jak žiju.", sekal jsem za sebou opět jen pár slov.

"Hele, víš, že tě mám rád, ale tohle ti nezblajznu." shrnul moje názory na to, co kdo má a nemá.

"Zblajznout mi to nemusíš, ale je dobře, že to víš. Jdu pro pivo. Přinesu ti taky?", nabídl jsem.

Dotazující chvíli přemýšlel, a pak řekl: "Ale jo, ale už jen malý. Dneska mám dost."

---

 Někdo má dost. Někdo málo. A ten, co má málo málo, a chce vic,  musí prostě víc hrábnout do práce a zjistit, jak těžký je se vypracovat. Kdyby k tomu někdy takový, co má málo, dospěl, přestali by ho zajímat auta a domy a peníze a měl by chuť jen v klidu žít. Bez zbytečných závistivých keců kolem.