... vy prej máte černýho ptáka. A mohla bych ho vidět?

Ani požáry, jaké v těchto dnech tančí po Rhodosu, nejsou štont rozpálit debatu tak, jak se to před nedávnem podařilo jedné malé holce z Toušně.

Přijela se na plac podívat na upíry, protože jsme pár dní v jejím městě točili seriál Interview s upírem.

Dětská dušička je nevyzpytatelná, a tak jsem se nedivil, když se ta malá holka procházela radostně mezi rakvema a v jednu chvíli na ně ťukala malým prstíkem v pravidelném rytmu a volala na svoji mámu: "Mami, mami...co to píšu?"

Maminka popíjela kafe z kelímku a zavrtěla hlavou. "Nevím", odpověděla po chvíli.

"No přece SOS. Morseovkou!" zapištěla ta holčina a znovu  vyťukala na víko rakve zkratku volání o pomoc.

A já seděl na svojí židli hned vedle a s chutí jsem se pousmál. Kam jinam vyťukávat morseovkou SOS, než na víko rakve...

"A ty upírové jsou vevnitř?", ptala se mámy, když si na jednu rakev přičapla svojí sedinkou.

"Musíš se zeptat tady pána.", ukázala máma na mě.

"Ty si upír?", vyvalila holka svoje oči překvapením a postavila se ke mně.

"Já ne.", odpověděl jsem a nabídnul holce z mojí placovky pár gumovejch medvíků. "...já je jen oblíkám, víš?"

"Takže jsi upírskej sluha, jo?", zeptala se mě a žvejkala při tom puse několik gumových bonbónků.

"Vlastně jo.", přitakal jsem. "Pořád je musím oblíkat a svlíkat a leštit jim boty a utahovat kravatu, aby byli hezký.", popsal jsem moji práci na place.

"Upíři nejsou hezký. Koušou a jsou mrtví.", polkla holka sousto v puse. "A jsou teda vevnitř?", ukázala prstíkem na nejbližší rakev.

"Neotravuje vás?", zeptala se s úsměvem maminka úplně zbytečně.

"Mami...", zaúpěla ukázkově malá treperenda.

"Vůbec ne.", odpověděl jsem mamince a pak jsem se podíval na tu malou, prázdnin plnou děvenku: "V rakvích nejsou. Teď jsou u holek, co je namalujou, aby byli pěkný, víš?", popsal jsem aktuální situaci na place.

"...to je nuda...", vyhodnotila ta malá nepřítomnost upírů. "Za jak dlouho přijdou?", zeptala se pak.

"No, asi tak za 40 minut.", zklamal jsem její nedočkavost.

"Tak se zatím půjdeme podívat na pána venku a jeho ptáka, co říkáš?", sklonila se maminka k holčičce a když viděla, jak si koušu zevnitř tváře, došlo jí, co řekla...

"Půjdeš s náma?", hodila mi holčička udičku.

"Půjdu. Stejně teď musím čekat na upíry, než je zmalujou.", odpověděl jsem do smíchu maminky smíchem mým.

A ta malá holka mě v cukuletu vzala za ruku a že teda jdeme. Jdeme společně ve třech s její maminkou ven, abysme se podívali na pánova ptáka...

Venku před továrničkou seděl na lavici chlap jak hora. Oholena hlava, vousiska jako Krakonoš a břicho jako Říp obepínalo tričko, které zřejmě ráno v chvatu sebral omylem svému synovi.

Kouřil, četl noviny a když jsem se němu přiblížili, holka to už nevydržela a zeptala se mámy: "To je on?"

Maminka jen souhlasně kývla.

"Dobrý den", pozdravila Krakonoše ta malá slušně, "...vy prej máte černýho ptáka."

Krakonoš se zakuckal a my s maminkou drželi v puse smích, který se dral ven s vehemencí letní bouřky po dusném dni.

Dialog očí nás dospělých se leskl aktuální situací dětské čistoty.

"No to teda mám.", odpověděl Krakonoš po chvíli řádně jako správnej chlap. "A dokonce mluví!", přidal další perlu.

Holka, celá zkoprnělá, zastavila kolem sebe všechen čas.

"Mluví?", vyjekla po chvíli a začala poskakovat.

"A mohla bych ho vidět?", zasadila nám ostatním zbývajícím další slovní direkt. "Prosíííím", zaškemrala a třela o sebe malé dlaničky tak, jako to děti uměj, když něco opravdu moc chtějí.

Krakonoš se rozhlédl kolem, jako by kontroloval, jestli někdo nekouká..., pak se pomalu zvednul z lavice a ... zapískal.

"Žofkaaaa.", zavolal, když dozněl tón jeho pískání.

"Já nejsem Žofka", zapištěla radostně holčička, "... já jsem Lucka, víš?", pokračovala důležitě ve chvíli, kdy se nad našima hlavama objevil velký černý pták, kterej dosedl na stůl u lavice a ze zobáku zaskřehotal jeho jméno "Žofkaaa, Žóóófka." - poskakovala kavka po stole, kolem kterého pobíhala v úplné extázi malá Lucka a nebyla štont ovládnout svoje nadšení.

Pán s černým ptákem rozhodně nezklamal!

Za chvilku měla Lucka pánova ptáka na hlavě a ten jako by si v jejích rozpuštěných blond vlasech začal stavět hnízdečko.

Letní horko sálalo, malá holka pištěla,  černá Žofka opakovala své jméno a my dospělí jsme jen tak postávali poblíž a celou tu malou velkou radost pomalu a s potěšením zapisovali do našich pamětí.

"Tak už půjdeme na ty upíry, ne?", navrhla maminka Lucce po chvílích absolutního štěstí.

"Mami, nééééééééé.", protáhla Lucka slovo nééééééééééé, co to šlo, "...já si radši budu hrát s ptákem toho pána, jo? Můžu?, zažadonila Lucinka.

"Můžeš." přitakala maminka smíchem a mně i Krakonošovi bylo jasné, že prázdniny běžej tak jak maj.

---

Já si šel po upírech, Lucka zůstala s ptákem pána a maminka byla v tu chvíli tou rozhodně nejlepčejší maminkou na světě.