Před pár lety jsem napsal, že se stydím za prezidenta Zemana

Na svém tehdejším prohlášení nemohu, bohužel, změnit ani jedno písmeno ve kterémkoliv slově. ... a po pár letech a mnoha zkušenostech a poznání píšu, že se stydím i za premiéra Česka, pana Andreje Babiše.

Když jsem jako malej kluk šutrem vymlátil kuchyňský okno v chalupě, postavil si mě táta před sebe a zeptal se: "Rozbils to okno?"

A já zalhal: "Ne."

Táta se nadejchnul, kleknul si ke mně na kolena, vzal mě mohutnejma dlaněma tesaře za vyšeptalá ramínka, podíval se mi do očí a zeptal se znovu: "Rozbils to okno?"

A já, fanfarón mixnutej s hrdinou znovu lhal: "Nerozbil, tati.", a taky jsem se mu díval zpříma do očí a vlastně jsem se ani moc neklepal strachy. Věřil jsem si.

Táta vstal, obrovitánsky se znovu se nadejchnul a otočil se ke mně zády.

Je vyhráno - myslel jsem si a měl jsem radost, že moje lež prošla.

"Tak si běž hrát.", zaslechl jsem první slova po neodhalené - vlastně spíš nepřiznané - lži a vypad´ jsem kalupem z chalupy ven do zahrady a polí a všeho toho klučičího dobrodružství.

Když jsem se k večeru vracel, šel jsem domů schválně dolní zahradou, abych se už na dálku přesvědčil, že je okno zasklené. Bylo.

Sklo v okenním rámu pro mě tenkrát bylo známkou toho, že vymlácený okno, moje lež a tátovo zklamání jsou zažehnány.

Sednul jsem si ke stolu, u kterého si táta četl si noviny. Dělal, že mě nevidí.

Máma oblečená v plavkách se zástěrou přes ně kudlala v kastrólu na sporáku večeři.

"Co ste dneska dělali?", zeptala se jako obyčejně. Ani tón jejího hlasu nedával najevo i její zklamání z mé ranní lži.

"Projeli jsme na kolech směťáky a pak jsme jeli k Cihláku a koupali jsme se.", odpovídal jsem s úlevou.

"Takže jsi měl fajn den, viď?", podívala se na mě máma od plotny, dala jednu ruku v bok a druhou rukou si k puse posunula z rendlíku vytaženou vařečku, kterou olizovala a řekla: "Jen to trochu přisolim, kluci, a budeme nandavat."

Vyskočil jsem ze židle, protože mým úkolem doma bylo připravit na stůl talíře a vidličky a nože a sklenice na pívo a malinovku.

Táta si pořád četl, a už hodně dlouho, zadní stranu novin.

"Pocem.", řekla tenkrát Zorina.

A já k ní radostně doskákal po svecjh hubenejch nohách a mokrý chodidla mlaskala o ošklivě zelinkavý lino.

Máma pořád olizovala vařečku a když jí vytáhla z pusy řekla: "My víme, žes to okno rozbil ty."

Chodidla přestala mlaskat a kolínka se začala třást strachem.

"Musím dát na stůl tal...."

Máma se na mě shora - v těch plavkách a zástěře přes ně - podívala a nadechla se jako ráno táta.

"Rozbils to okno?", a šup vařečku do pusy a čekání na odpověď.

Ta chvíle! Ty minisekundy k rozhodnutí. Toho odhodlání a bouře v cévách a celém těle malého kluka. Ta šance. To pokušení...

"Ne!"

"Ne?", zavrtěla hlavou máma a dala mi takovou facku, jakou by dal ve svých nejlepších letech sám Frištenský. "Tak já jsem ti teď", olizovala při svém úkonu stále vařečku máma, "nedala facku. A připrav ty talíře..."

--------

Je dobře, že v současnosti schytává premiér Česka "facky" vyjádřením nespokojenosti části elektorátu s jeho chováním formou demonstrací. Z mé zkušenosti ale vím, že by měla přijít opravdová facka. Hlavně pro jeho dobro a dobro lidí v jeho rodině.

Andrej Babiš lhal, i když stále tvrdí, že nelhal NIKDY. Jak koná dále je popsáno v několika textech nebo televizních reportáží, které vycházejí z jeho prohlášení a skutků. Lže a já se za takové lidi stydím.

---

(P.S. pro některé, které by mohlo "napadnout", že slovním označením "měla by přijít opravdová facka", vysvětluji: nevyzývám k násilí. Jen jsem si vzpomněl v souvislosti s aktuálním děním u nás doma, co mi tenkrát u nás doma pomohlo.)