Poslední jízdenka do stanice Dětství a naděje prodána

... ještě si tu chtěl dát jedno točený, s pěnou jako od Lady malovanou, zapálit k němu viržínko a jen tak počumovat kolem. Výpravčí ale písknul a bylo třeba naskočit do vagónu...

A tak byl Staník donucenej položit nedopité pivo na stolek v podloubí u perónu a viržínku utípnout život v jeho půlce.

Kufr nacpaný hereckými kostýmy už měl naložený ve vagónu, jež převáží všechny ty fantazie, který se nevejdou lidem do hlavy.

Prsty Stanikovy dlaně se pevně chytly madla u dveří a špička vyleštěné polobotky se dotkla schůdků vagónu.

Pak se Staník přitáhl a nahoře byl cobydup. Stanik byl totiž celej život drobnej živej chlapík, kterej žitím tak zvesela poskakoval a uchichtával se jeho nástrahám.

Dlaň druhé ruky svírala aktovku obroušenou všedními dny a na malíčku mu jako na háčku na utěrky visela aluminiová bandaska s víčkem, které připomínalo hodně pomuchlaný baretek. V bandasce si hověla čurifinda, protože cesta bude dlouhá a jídelní vůz nebyl k vlaku připojen.

V kupé už na Stanika čekala mondénní Ema Destinová a taky strejda Prošek, se kterým se kdysi potkali u jezu Berounky. Hraběnka Jiřina udělala v kupé Stanikovi místo hned u okýnka, aby cestou do stanice Dětství a naděje přes ušmudlané sklo zahlédl ještě jednou pana Mandíka, t.č. učitele tance, anebo smutné oči Hanele, za kterou se ohlížel za zvuků melodií jidiš písní.

Pak sebou vlak trhnul, lokomotiva zasupěla a vypustila páru bílou jak tichá bolest.

Dosud statické obrázky za oknem se daly do pohybu. Do stejného pohybu, jako když animujete a pokládáte ve zvyšující se rychlosti přes sebe jednotlivé kresby. Rychlost proměnila obrázky ve film a ve filmu bylo Stanikovi velice dobře...

Vlak se rozjel a Stanik se usmíval. Usmíval se stejně, jako se dokázal smát celý život.

Ale tentokrát se usmíval o něco víc...

Věděl totiž, že na něj na konečné tohoto vlaku čeká Anna Urbanová, která mu do oušek ve chvíli, kdy tady zavřel oči, zašeptala: "Nic ty se neboj. Na tragickej život jsem já pes."

---

Stanislave Zindulko, děkuju. Děkuju hlavně za roli Josefa Pumplmě. Žádnej takovej už nikdy nebude.

Mějte se krásně!