Plujte!

Ta malá paní vypadala jako malá plachetnice. Vlastně plachetnička. Skoro spíš taková jola, kterou silný vítr posunoval po silnici v rytmu týmu ruských primabalerín...

Plachtou nadutému větru byl takový prapodivný silonový kabát, ve kterém by za bezvětrna ona paní vypadala jako taková ta bomba na plyn. Ta malá bomba. Paní byla také malá...

Silonový kabát tedy sloužil jako plachta od uší paní až po její kotníky. 

Spíš než kotníky to  byly  takové vyvrklané paměti. Ale pořád jakž takž sloužily a v tom nastalém luftu nemusely dělat nic jiného, než udržet tělo nad nimi v rovnováze. Vítr zajistil posun.

V každé ruce měla malá jola od pohledu plně obsazené igelitové nákupní tašky.

Náramně se v té sibérii venku hodily. 

Staly se z nich kotvy, které nebyly naštěstí spuštěny, protože pak by došlo i igelitobití.

Kotvy držely stabilitu v době posunu těla.

Jola jela pravděpodobně Černým mořem, protože barva asfaltu pod ní jinou variantu téměř nepřipouštěla.

Na dohled žádný ostrov a vítr nabíral na intenzitě... 

Intnezívně s jolou mával po hladině černé jak los, který byl číslo od miliardové výhry.

Plachta byla nadutá jak bříška maminek, které už leží na zádech a místo do slunce koukají do světel nad porodním stolem...

Na hlavě ještě před chvíli usazený baret se proměnil v létající talíř a zmizel mi v cukuletu z výhledu, který umožňovalo sklo ve dveřích do prodejny naší Hanky.

Tělo joly se lehce díky poryvu větru obrátilo směrem ke vchodu do krámu a měkké šedivé vlasy byly rozfoukány do tvarů a barev šedavých mraků v předbouřkovém letním odpoledni.

Vypadala s těma taškama v ruce, větrem v zádech, nafouklým kabátem a s vlasy všude přes obličej jako zjevení. 

A pak se přídě jejích ošlapaných bot zarazily o rantl k chodníku a jola se zastavila.

---

Rychle jsem přehodil tašku s chlebem přes rameno, otevřel jsem dveře krámu a nabídl jole ruku, abych jí pomohl se na chodník z hladiny Černého moře dostat.

---

"Viděl jste to?", rychle si jola sbírala vlasy z obličeje a valila na mě oči, "...já plula!", a položila tašky na zem a z hluboka si vzdychla. "Já plula.", zopakovala potichu.

"Plula. Já to viděl.", souhlasem jsem dal najevo, že takové věci se opravdu dějí.

Plujte!