Nejsou všichni z jednoho pytle, ale ti, co v něm vězí, přepadávají často přes jeho okraj plní neuvěřitelného sebevědomí.
Fronta před pokladnou nebrala konce. Slevy jsou pro nakupující stejným tahákem, jako pro brabčáky a sýkorky v těchto mrazech lojové koule, které jsme rozvěsili po keři před kuchyňským oknem.
Vracel jsem po natáčení nevyužité oblečení a tak bylo jasné, že lidé ve frontě za mnou budou muset čekat déle, než je u kasy s hadrama běžný.
"U meňá tólko adnóje.", prohlásila suverénně korpulentní žena, jejíž prostorovost násobila mohutná péřovka. Mávala při tom svetříkem zavěšeným na ramínku a štrádovala si to podél fronty rovnou ke slečně pokladní.
"Musíte na konec fronty.", řekla jí pokladní mile, když ramínko se svetříkem přistálo na pultu u kasy.
"Što?", opáčila zákaznice.
"You have to wait, please.", zopakovala mile pokladní a svetřík na ramínku vrátila zákaznici a začala obsluhovat tu, která byla na řadě.
"Něgavarju po engelsku.", zatnula se Ruska na místě a předpokládala, že tato informace pokladní obměkčí, prodej bude uskutečněn a ona se bude moci vydat na další fashion achotu.
"Vam nádo podažďát, patamu što ja zděs byla ráňše.", vykouzlila z pusy zákaznice, která byla po vystání fronty právě na řadě.
"Vy iz Rasíji?", zasmála se plna radosti Ruska a nečekaně ženu vedle ní objala kolem ramen.
"Ne. Já jsem z Česka, ale umim rusky, tak jsem vám to přeložila, když neumíte ani česky, ani anglicky.", odpověděla klidně dáma, která se v tu chvíli vyvinula z objetí ruské zákaznice.
"Nam něnádo gavaríť po engelsku, patamu što my iz Rosíji.", řekla ruská zákaznice tak, aby ji bylo slyšet po celém obchodě.
"Tak si kupte svetr v Rusku, nebo se zařaďte do fronty, jako každej ostatní.", promlouvala pořád mile k Rusce česká zákaznice, zatímco pokladní mankovala její nákup.
"Ješčo kto nibúď razgavaryvájeť po růsky?", rozhlížela se Ruska po lidech ve frontě.
"Ja gavarjů.", přihlásil jsem se dobrovolně.
"Právelno. Požálujsta, ty móžeš abjásnit, što u menjá tólko adná věšč.", přešla Ruska v tykání. Asi je to u nich takový zvyk.
"Ja mogů tolko perevestí, što očereď žděť nezavísímo ot nacionálsti. Perejtí v kaňéc očeredi.", tyknul jsme si na oplátku.
"Nu vot, kakój málčik, po růsky razgavaryvájet.", mířila si to ke mně kolem fronty paní z Ruska, "...dólžno byť těbjá celůjet".
A než jsem se nadál, měl jsem na tváři fleky od rudý rtěnky a peří z její bundy mi zahřívalo břicho.
"Ně náda.", heknul jsem po ukončení objetí.
"Vy iz Rasíji?", hledala dál spojence a postavila se ke mně.
"Nět, já iz Čéchiji.", odpověděl jsem krátce.
"Nu vot, kakój málčik, iz Čechoslovákii i po růsky gavaríť. Malaďéc!", poplácala mě Ruska mohutně po ramenou. Přesně tak, jak to generálové dělají po připnutí medaile chrabrému vojákovi.
"Já užé nět malaďéc i mojá strana uže nět Čechoslovákija.", opravil jsem novou kamarádku.
"Vsjo bůdět. Ně běspakojsja.", snažila se mě uspokojit kámoška v tom, že omládnu a Česko se opět spojí se Slovenskem a "vsjo bůdět".
"Ty bůděš v rjad a u menja tólko etot svítěr, možeš menjá pomošč?", mrkla na mě a vrazila mi do ruky ramínko s jejím svetrem.
"Tak ty panimála. Znájš po čésky.", odhalil jsem paní z Ruska.
"Znáju. No gavarjů po růsky, patamu što ja iz Rasíji.", trvala na svym. "Pamožeš menjá?"
"A my zase mluvíme česky, protože jsme z Česka a anglicky, německy, francouzsky nebo španělsky mluvíme, když jedeme někam na výlet. Chápete?"
"Panimáju. Vy prosto lúščije ljůdi.", vyrvala mi ramínko s jejím svetrem z ruky, zavěsila ho na nejbližší štendr a odešla.
---
"Lúščije ljůdi". Ano, to jsou ti, kteří se chovají slušně, chtějí pomoci a dokonce jsou schopni mluvit několika jazyky.
