Niveau

"A jak on to, Blaničko, myslel?", opravdová dáma v šedých rukavičkách položila v tramvaji otázku druhé opravdové dámě v kloboučku. "Jak to mohl myslet, Terezko, když tě poslal do prdele?"

Ještě štěstí, že vymysleli městsku hromadnou dopravu, protože tam se člověk často pobaví víc než v multiplexech nebo kostelích.

"Já jsem mu nabídla, ať se mnou jede za matinkou na Šumavu", odposlouchával jsem hovor dvou opravdových pražských dam, k jejichž dvousedadlu mě dotlačil dav, který se do tramvaje vřinul na náměstí bratří Synků. Už slovo "matinka" zaručovalo, že se mnou v tramvaji nejedou bývalé salátky RaJe, ale dámy z Královských Vinohrad.

"A měl by vůbec doktor Čechták apetenci trávit s tebou a tvojí matkou svátky na Šumavě?", zeptala se dáma v kloboučku dámy v šedých rukavičkách.

"Rozhodně jsem ho nechtěla manipulovat, Terezko, ale napadlo mě, že když je sám, že by o vánocích chtěl pobývat mezi lidmi.", velice příjemnou češtinou odpověděla Blanička a dlouze vzdychla.

"Moje milá, starší muži nechtějí trávit čas ve společnosti. Ledaže by se jednalo o hospodu, ve které by řvala televize a v ní dávali fotbalový zápas.", specifikovala Terezka v kloboučku. Pak se lehce nazvedla a naučeným grifem si pod panímandou upravila kabát.

"Myslíš, že proto neakceptoval moji nabídku? Že by zůstával pouze se mnou a s matinkou? Doktor Čechták? To přece není hulvát. Je to lékař!", udiveně reagovala Blanička a vnitřkem dlaně si plaše přejela loknu vlasů.

Tramvaj se blížila k botanické zahradě a neustále se plnila dalšími a dalšími lidmi.

Terezka otevřela kabelku, ale jen tak na půl, jak to dámy dělávají, aby jim nikdo nenakukoval do soukromí a vytáhla z ní kapesníček. Ne papírovej ubrousek, ale klasickej textilní kapesníček! Měla niveou.

Lehounce si otřela koutky a nenápadně se zhluboka nadýchla.

Blanička mezitím koukala z okna tramvaje a mně paní, která stála vedle mě, pořád šlapala na pravý nárt.

"Stále jsem na rozpacích, se mu po tom odmínutí ozvat", řekla Blanička spíše oknu tramvaje než Terezce, která do kabelky vrátila dokonale složený bílý textilní kapesníček.

Tramvaj přibrzďovala u botanické zahrady.

"Blaničko, rozhodně se mu nevnucuj. Nekontaktuj ho!", radila přítelkyní, zvedala se ze sedadla a já jí udělal místo, aby mohla k východu.

"A co když v brzké době opravdu nezavolá?", zeptala se naposledy Blanička, sedící způsobně na sedadle u okna.

"Moc času nemá, má milá.", odpověděla přes rameno cestou k východu tramvaje Terezka, "když se neozve do půl roku, tak umře, věk na to má....", odpověděla, vystoupila a tramvaj se rozjela směrem ke Karlovu náměstí.