... nesmrkej do toho ručníku, Milane

Když vás po dvanáctihodinové noční šichtě ze sotva hodinového spánku probere zvuk močení staršího (trvalo to opravdu dlouho) muže, je vám jasné, že příčky mezi hotelovými pokoji budou příčinou zábavy i rdění...

Vyjeli jsme natáčet mimo Prahu. V ty dny bydlíme po hotelích a penzionech. Jsme takoví cikáni toulaví a tentokrát jsme tábor postavili v Telči.

Romantickej podkrovní pokojíček s výhledem na hladinu Štěpnického rybníka nemohl být romantičtější.

Tedy jen do doby, než jsem se ráno po šichtě probouzel za šumění moči někde za mojí hlavou...

"...a nemysli si, že zas budeš čumět celej den na hokej.", přidal se k nepřetržitému šumění moči ženský hlas.

K hlasu ženy a šumění muže se ještě přidalo veselé ranní pískání, kterému razanci dodávalo koupelnové echo.

"Andulko šafářová"...znáte tu melodii...tak přesně do ní se ve finální fázi odpouštění postaral majitel pindíka i o zvukový doprovod formou těžšího upšouknutí - opět s několikanásobnou ozvěnou... 

"Milane, ty prase." ozvalo se za stěnou, u které jsem polehával v posteli.

"Co děláš, všechno zlý musí ven.", zaburácel Milanův hlas ve chvíli, kdy do mísy kapaly nahlas poslední kapky toho všeho zlýho.

Posadil jsem se, opřel o stěnu a z okna romantického podkrovního pokojíčku jsem sledoval sluncem ozářenou hladinu rybníka.

"Ta Zdena je rok od roku tlustší, všim´ sis?", rozezněl se ve vedlejším pokoji opět ženský hlas.

Konec věty se ztratil v mohutném zvuku z koupelny. 

Milan smrkal.

"...nesmrkej do toho ručníku, Milane.", pokračoval ženský hlas s k němu se přidaly hlasy ze zapnuté televize.

"Nechtěla bys už jít na kafe?", opáčil mile Milan a třísknul dveřma tak, až se na střeše renesančního domu uvolnily dva hřebenáče.

"No snad půjdem spolu, ne?", nalila mi paní naději, že oba zmizí a bude klid na spaní.

"Ty ses zbláznila, ne? Kup mi venku pivo a já si dám zatím sprchu a záznam z toho hokeje.", zhatil mé těšení Milan a do mého pokoje se přes tenkou příčku dostal zvuk vody padající z talíře sprchy.

VRRRRRRRRRR RR - další pšouknutí.

"To je smrad!", zařvala už paní Milanová, "otevři okno, ať tu nechcípnem.", dodala. "A vypni tu sprchu, ať ta voda neteče nadarmo."

Ráno k pomilování...

"Dneska máme ty kola, jak jsme pronajali, tak sem ti nachystala šortky a triko. Máš to tady přes židli.", zaslechly další část ranního rozhovoru lidí od vedle moje uši. "A nechoď tady nahej, kdo se na to má dívat?"

Některé ženy se po delší soužití s jedním mužem nechtějí dívat na jeho nahotu.

PLÁC PLÁC. Zaduněly další zvuky.

"No, to panděro máš taky jako balón.", vletěla ke mně další věta popisující zřejmě plácání dlaněmi o bříško Milana. "Žádný pivo po ránu!"

"Dej mi pusu, ty moje holka.", zaburácel Milanův hlas.

"Až se umeješ a vyčistíš si zuby."

Dusot nohou nesoucích Milanovo tělo s panděrem jak balón rozezněl můj i sousedovic pokojíček.

"Co to máš za kalhotky?", zeptal se Milan paní Milanové.

"Nový. Koupila jsem si je na vejlet.", odpověděla radostně.

"A nejsou ti malý?"

Můj unavený obličej se začal usmívat.

Představoval jsem si nahýho obra a jeho paní v malých kalhotkách. Moje nové sousedy.

"Kde mám fusekle?", zeptal se Milan.

"No snad se nejdřív osprchuješ, ne?", durdila se paní Milanová.

"Nejdřív se musim vykadit a je mi zima na nohy, kde mám ty ponožky?", trval na svém Milan.

Bude kadit! - vyděsilo mě.

"Vem si nový, jsou v šuplíku pod skříní a hoď sebou." instruovala paní Milanová svého muže.

VRRRZ VRZ - zasupěl šuplík vytahovaný ze skříně.

"Kurva, že si to nemažou mejdlem, vůbec to neklouže.", a PRRRRRRRRRRRRD další pšouk. Asi jak byl Milan předkloněnej k šuplíku.

"Kristepane", zařvala paní Milanová, "já ti včera řikala, ať se zase nepřežíráš, ale to ty nééé, ty si ještě přidáš a pak takhle prdíš. Di už na ten záchod.", zavelela.

Chviličku bylo ticho. Milan se už zřejmě dostal k ponožkám a v tichu si je natahoval, aby mu nechladly chodidla, až bude trůnit v místnosti za mojí hlavou.

"No vidíš, hekáš a rudneš v ksichtě. A to si jen natahuješ fusekle. To sem zvědavá, jak zvládneš tu cestu na Landštejn na kolech. Tě klepne pepka.", hodnotila při natahování ponožek paní Milanová zdravotní stav svého dlouhodobého muže.

"Volební místnosti ve druhém dni voleb do evropského parlamentu se uzavřou dnes ve 14.00 hodin.", vmísil se do hovoru Milanových další hlas. Tentokrát z televize.

"No to sem zvědavá, jak to dopadne.", reagovala na něj paní Milanová.

"Já sem spíš zvědavej, jak dopadnu já, mám ti, Marti, v břichu nějaký divný pnutí.", oznámil nám všem Milan, i když chtěl původně sdělit tuto novinku pouze své Martě.

"Cha chááá, žádný výmluvy. Kola jsou už zaplacený, tak se di konečně vysrat, ať už to máme za sebou.", zhodnotila účinky možné výmluvy z cyklovýletu Marta.

"Dej mi osušku.", řekl Milan rázně.

"Máš jí v koupelně. A osprchuj se pořádně. Znáš se, ty prase, ať na ní zas nezůstanou nějaký šmouhy."

Romantický podkrovní pokojíček renesančního domu se měnil v předpeklí. Vymanění z něj  nezachránilo ani okno, ze kterého bylo vidět na stříbřitou hladinu rybníka.

Zvuk zpráv z televize byl změněn ve zvuk melodie písničky od Dalibora Jandy.

"Říkal si hurikáááán, kluk jako ty...", dal si Daliborem Milan duet.

"No přesně, hurikán, to seš od rána ty", připomněla nešetrně Marta Milanovi jeho střevní potíže, "tak už di.", vyzvala ho opět k návštěvě koupelny spojené s toaletou.

PRÁSK - bouchly dveře a další dva hřebenáče na střeše pořádně poposkočily.

GRRRUUUUM, GRRRRRRRRRRRRR, GRCH.

Milan začal trůnit.

Zvuk telefonu. Ne mého, telefonu od vedle.

"No ahoj. Jo jo, už deme." začala Marta mluvit a pustila víc nahlas muziku u nich doma.

"Jo jo, slyšim tě. Ne. V pohodě. Já tě fakt slyšim. Povídej. Už jste dole?"

GRUUUUUUUUUUM. GRUM. GRUUUUUUUUUUUUM. GRCH a do toho Dalibor: "kola se kroutí dál, motor už práci vzdal." a GRUUUUUUUUUUM. GRUUCH. "Ne, Ivanko, já tě fakt slyším. Už jste dole?", maskovala Martička všemožně zvuky písně i Milanova zadku a opakovaně se ptala, jestli je už Ivanka dole.

Spláchnutí a do ztichlé koupelny od vedle opět Milan.

"Jaká to nááááádhera, to snad se zááááázrak děl.... a na zem vstoupil Archanděl....", proslunil Milan naše společné ráno v telčském penzionu přednesem Margitova hitu. Štefan by to Milanovo aktuální hlasové nasazení nepřekonal ani náhodou.

ŠPLOUCHY ŠPLOUCH a nádhera zmizela někde v kanalizaci.

"Jo jo, Ivanko, Milan je už ve sprše. Za minutku jsme dole. Pa pa.", křičela Marta do mobilu, aby přehlušila zvuk splachujícího záchodu.

"Hoď sebou." zařvala pak, "Rajtrovi už čekaj dole."

Vysvobození se blížilo. Milan měl po vodopádu i nádheře. Marta si přes malý kalhotky natáhla sukénku nebo kalhoty, Milan natáhl šortky a tričko na kolo k výletu na Landštejn a rádio zmlklo.

"Vokno nech votevřený a zavaž si tkaničky, ať se nepřerazíš hned tady na schodech.", zavelela ještě Marta a pak jsem zaslechl dvojí otočení klíče v zámku a zvuky kroků mířích po schodech dolů tam, kde čekali Rajtrovi."

Nastal klid.

Podkrovní pokojíček renesančního domu na telčském náměstí zase ztichl. Lehce oknem k mý posteli šuměly jenom listy na stromech, mezi kterými se proháněl lehký květnový ranní větřík. Hladina Štěpnického rybníka se leskla a dělala, že nic z toho, co se dělo vedle v pokoji, nezaregistrovala.

Padnul jsem hlavou na polštář, zavřel oči a začal pomalu zaspávat všechno to, co mi osvěžilo nový den.

Jaká to nááááádhera....