Na některý seniory se řvát nemusí

Vůbec nezáleží na tom, v jakém jste věku. Do toho seniorského se dostanete hnedle. Stačí se posadit v čekárně u doktora a už to frčí...

Zimní kabátek pošitý látkovými slunečnicemi se válel po zemi a po něm se válela stará fenka bígla. Z přední tlapky jí šla hadička, která končila na stojanu nad celým tím božím dopuštěním.

Stelle do přední pracky vrazila paní doktorka podobnou hadičku a pod její tělo sestřička položila erární deku.

K ležící Stelle jsem si přisunul nabídnutou židli a usadil se nepředpisově hned vedle paní s bíglem.

"Vypadá to tu jako na dobíjecí stanici, že jo?", šťouchla do mě moje nová sousedka, předklonila se a nabíjenou bíglici podrbala něžně na boku.

Kolem nás posedávalo se svými miláčky dalších pár lidí. Někteří z nich byli stejně vyděšení jako psi, kočky, morčata a jedna fretka na různých vodítkách, nebo zastrčených v přenosných boxech.

"Máte recht." odpověděl jsem, "úplný čerpačky energií. Už abysme byli zase v trapu.", povzdechl jsem a napouštěnou Stellu jsem lehce podrbal mezi očima.

"Co jí je?", ukázala paní na ležící Stellu. "Rakovina?", zeptala se jemně.

"Panbu zaplať ne", vydechl jsem s radostí odpověď. "Už za sebou máme krev i sono. Všechno je v cajku. Žrát přestala kvůli zubnímu kameni. Tak teď do ní perou všechno možný a v sobotu jí uspěj a odstraněj zubní kámen a možná i nějakej ten zub."

"Tak to máte krásný. To vám přeju.", předklonila se ze židle paní ke Stelle a stejným grifem jako u bíglice jí trochu pošmajchlovala bok. "Kikina", ukázala na bíglici, "rakovinu má."

V takovou chvíli neřeknete nic a jste rádi, že v dialogu pokračuje ten druhý.

"My sem ale chodíme rádi. Vona je pak Kikina taková nakopnutá a tím udělá radost i mně a tak máme za jedny peníze radost obě.", shrnula bez sentimentu situaci paní od Kikiny a pokračovala v našem dýchánku. "A navíc tu mě nikdo neřve."

"Neřve?", otočil jsem se na židli směrem direktně k paní Kikinové.

"No, neřve. To vy ještě nemůžete znát. Ale počkejte si chvíli a uvidíte.", usmála se pod rouškou moje sousedka.

Z otevřených dveří ordinace vyrazil ven opravdu velký vynervovaný mastiff. Naštěstí byl na vodítku, na kterém z ordinace v cukuletu vytáhl vlastního pána.

"Co uvidim za chvíli?", zajímalo mě.

"No...ještě chvíli a až si lidi kolem vás budou myslet, že jste fakt starej, tak na vás začnou řvát. Hlavně u doktorů, víte?"

"Fakt řvát? Proč?", pátral jsem dál ve chvíli, kdy nad našimi hlavami vykapával obsah tekutiny v pytlíkách do našich psů ležících na zemi.

Paní Kikinová se na mě podívala a řekla: "Protože si myslej, že jsme všichni hluchý!"

V tu chvíli k nám oběma dorazila sestřička, ťukla prsty do pytlíků ve stojanech a naklonila se k paní Kikinové.

"Tak, Marcelko", zařvala na celou čekárnu předkloněná k paní Kikinové, "ještě tak pět minut a budete moct s Kikinou jít. Jo?", řvala a gestikulovala přitom rukama jako varietní umělkyně.

"A vás....", otočila se ke mně a pořád velmi hlasitě řvala, "odpojím už teď. A s paní doktorkou se domluvte na těch sobotních zubech, jo?", křičela mi do uší a jedním zkušeným tahem vytáhla ze Stelliny tlapky hadičku napíchnutou na jehlu.

Pak odešla a já se richtoval navštívit paní doktorku a domluvit ty zuby.

Paní Kikinová po mě loupla očima a řekla: "Ani to tak dlouho netrvalo, co?"

"Netrvalo", potvrdil jsem slova mé sousedky, "voní jí jen zavodnili a nacpali do ní nějaký vitamíny."

Paní Kikinová se usmála. "Ale prd, že kapačka netrvala. Řvala na vás. Tak vítejte mezi seniory. A ať vám ty zuby dopadnou. Nashle."

---

V sobotu bude zákrok v mordě mojí Stelly trvat cca půl hodiny, jak mi řekla doktorka. 

Dost času se zase něco dozvědět...