Když má vaše máma kolena dodřený jak při pádu z kola a chodidlo fialový jako adventní biskupské roucho, tak vás to vyděsí. Ale pak, a to se může stát, se smějete, až zfialovíte jako to chodidlo.
"Padla jsem jak raněná srna", zasmála se máma, když jsem ji s lahví červenýho neohlášenej překvapil minulej čtvrtek a přijel jsem na chalupu na oběd.
Na kolenou strupy a chodidlo jako dlouhodobě fackovaný baseballovou pálkou.
"Zorino, ty si zvíře!", vyjelo mi z pusy a oči se téměř vyvalily z důlků. "Takhle zrichtovanou sem tě ještě nikdy neviděl."
"A jak sem se při tom nasmála", zahlaholila žena po násilí, které vykonala sama na sobě.
"Upadla jsi na i na hlavu, že jo?", zlehčoval jsem příběh, kterej si ještě neustlal v mý hlavě.
"Ne, upadla jsem na kozy. Díky bohu, protože jinak bych si vymlátila i zuby a rozmlátila ty drahý brejle.", prohlásila pragmaticky.
"Tak jak to bylo?", zeptal jsem se, sednul si na to na kanape a napil se ledový vody vytažený ze studně.
"Nebylo se čeho přidržet a jen jsem přehlídla takovou tu betonovou zarážku pro auta na parkovišti. Nakopla sem jí holym palcem v sandálech, ztratila balanc a padla na držku. Echt na držku. Sedření ksichtu zabránily jedině ty moje koze. Takže jsem padla do měkkýho, naštěstí. Ale kolena ne. Ty se dřely o asfalt, až se kůže kroutila.", smála se v sedě na křesle proti mně a já ji začal podezřívat, že si dala ráno pod jazyk extázi.
"A pak... (smích, až slzy tekly z očí)..a pak...(smích, kterej bránil pokračování vyprávění) ... a (sepnutý dlaně zabořený mezi stehna a smích takovej, že jsem se začal smát taky).
"Co pak?", byl jsem napnutej.
"Já se počůrám, počkej chvíli", vyjelo z mámy, vstala a odešla rozesmátá s odřenejma kolenama a fialovým chodidlem do kuchyně.
Vrátila se za chvíli a rychle se sebe vyházela: "A pak ke mně běžela, jak jsem tam jak lachtan ležela hubou na chodníku, nějaká pani a (zase smích a ty dlaně mezi stehnama), přehlídla další ten zasranej blok, zakopla a letěla ke mně a hubou přistála tak půl metru od mý hlavy."
Smál jsem se jako blázen. Máma už jen hekala a chytala dech a mně začalo od smíchu bolet břicho.
"Dopadla vedle mě, papíry co měla v rukou se kolem rozlítly jako motýli a dlouze, při tom přistávání, hekla. A zůstala ležet."
"Ne ne!", zařval jsem jenom.
"No jo jo.", smála se máma do plnejch a Stella na nás koukala a myslela si, že na nás dvou dělá vláda nějaký nelegální pokusy s psychotropníma látkama.
"Tak jsem se na ní podívala, jestli je v pořádku a jak tam tak obě ležíme na parkovišti říkám ji: "Dobrý den, paní Evo, dlouho jsme se neviděli."
To už sem fakt nemoh. Musel jsem se odejít na chvíli do kuchyně a mámu nechal ve smíchu v křesle.
"Tys jí znala?", zeptal jsem se po návratu do obejváku.
"Hochu, znala. A neviděla tak dvacet let. A poznala jsem jí!", řekla vítězoslavně.
"Takže šťasné shledání", ironizoval jsem situaci.
"Jo jo, plný krve, odřenejch kolenou a naraženejch koz. Ležely jsme vedle sebe, málo schopný pohybu a začali jsme si povídat."
"V leže?", nemoh jsem uvěřit.
"No, uplně v leže jsme se jen pozdravili, pak jsme se jedna druhou snažily zvednout a pak jsme si otřely krev z těla, já jí pomohla sebrat ty rozlítaný papíry a rozloučily jsme se a já si šla do optiky pro nový brejle."
"A bolelo tě to?"
"Já ani nevim. Já byla ráda, že po letech zase vidim Evu a že je v pořádku... Teda - byla, než mě začala zachraňovat."
Dokud se naše mámy budou smát podobnejm příběhům, bude svět v pořádku.
