Můžu se vás chytit, i když je to zakázany?

Někdy se může obyčejná cesta z nákupu stát něčím, čeho se v encyklopediích nedočtete. Stačí poslouchat.

Šortky, triko, kecky na boso a rouška. Konečně přišlo pořádný jaro a tak můžeme odhodit svetry, mikiny a další zateplovátka a vyrazit pro noviny a chleba "jen tak" - skoro letně.

Starší, věkem a rouškou přes pusu zatížená žena přehazovala v mírném předklonu nákupní tašku z ruky do ruky, volnou dlaní posunovala brýle na nose a tak si tak trochu do roušky klela.

"Můžu vám nějak pomoct?", zeptal jsem se a nabídl moji volnou ruku.

"Můžu se vás chytit, i když je to zakázany?", mrkla na mě paní a i když měla přes pusu kus hadříku, bylo poznat, že se usmála.

"Můžete. A budu rád.", odpověděl jsem, nastavil rámě, ruka paní se do něj zavěsila a pomalu jsme vyrazili cestou dolů kopcem.

"Víte", začala polehoučku, co jí věk a dech dovolily, "ja se už dlouho nikoho nechytla. Žiju sama, děti mám v tramtárii a po telefonu se nepomačkáte.", drolila pusa starší ženy slova pomalu a lehce, jako když na louce trháte sedmikrásky.

"A jsem ráda, že se nebojíte. Že jste nezblbnul, jako někteří v týhle době.", řekla potom, když jsme se po chvíli pomalé chůze zastavili, aby si dáma odpočinula.

"Ale bojim.", přiznal jsem v naší zastávce. "Bojim se lidí, kteří se nechají pouze řídit a zapomněli na vlastní úsudek. Z takových lidí mám obavu. Strach to není."

"Víte, kolik mi je?", zeptala se mě, když jsme se zase rozšourali a pokračovali v cestě domů.

"Nevím. Ale to není duležité."

"Ale je. A víte proč?"

"Zatím netuším, ale určitě mi to vysvětlíte."

"Protože jsem už leccos zažila. A tak si v těchto dobách vzpomenu, jak se lidi nechali řídit jinými ve čtyřicátym osmym a jak to dopadlo? Protože začali mlčet jako v šedesátym osmym a jak to dopadlo?"

"No, blbě.", přitakal jsem, "v obou případech to dopadlo blbě."

Opět jsme se zastavili. Ve větvích kaštanů se už nalévaly pupence nových listů a čimčaráci sedící ve větvích pro nás trylkovali symfonii jara - možná šlo o náhradu koncertů ze zrušeného Pražského jara.

"A vy jste v těch letech dělala co?", zeptal jsem se přímo.

"Nedržela hubu, milej zlatej a taky jsem přes ní setsakra dostala. To si pište."

"Rebelka!", pustil jsem z pusy jedno slovo, které můj doprovod opět rozesmálo.

"Jo jo, rebelka. Ale dokud budu dejchat, tak si budu vždycky říkat a dělat co chci. Teď jsem měla chuť se někoho chytit a naštěstí jsem narazila na vás."

"Na mě?", podivil jsem se.

"No, na vás. Jste se moh ohánět všelijakými nařízeními, ale viděl jste starou bábu a tak jste použil selskej rozum a šouráte se tu se mnou takovou dobu. Už jste moh bejt dávno doma, ne?", koukla se na mě přes zamlžený brejle.

"To máte pravdu. Ale zase bych nenarazil na ženskou, která je podle mýho gusta!"

Paní se zase zastavila, lehce narovnala věkem ohnutou páteř a řekla: "Škoda, že jsme se nepotkali dřív."

--- 

A pak jsme došli k brance v plotu u její zahrady a vrátka v brance zavrzaly, paní jsem předal její nákupní tašku, rozloučil se pokračoval dolů kopcem...