Můj "den osvobození"

Někomu stačila Kost, jiný chtěl do Schönbrunnu. Dost lidí se spokojilo s Bezdrevem, ale další toužili po šplouchání Iónském moři. Těla bylo možné v dobách nesvobody uzamknout. Svobodomyslné duše se uzamknout nedaly nikdy!

Moje sousedka plánuje cestu kolem světa. Asi na rok. Možná na dýl a možná na furt. A protože je Markéta jednou z nejlepších marketérek co znám, započala přípravy na tohle štrádování pořízením glóbusu. Svítícího glóbusu!

"Koukni", řekla a zhlasla světlo v obejváku, rozsvítila tu modravou kouli a ukazováčkem jí roztočila kolem osy.

A byl jsem zase ztracenej...

Ztracenej ve vzpomínkách na dětskej pokoj, kterému na polici jako maják vévodil stejný glóbus (jak taky jinak, že jo?). Glóbus vydyndaný na matce, která za něj v prodejně knih nechala třetinu svého tehdejšího platu.

Do dětského pokoje se mi tak dostal celý svět! Celý svět na toulání. Celý svět představ. Celý svět dobrodružství a mašírování po Velké čínské zdi, nebo courání po pouštích Súdánu.

Večer, když byla všude tma, jsem si často glóbus donesl do postele a elektrickou přípojku k němu jsem ve zdi vyměnil za přípojku k lampičce na čtení.

V tureckém sedu jsem si svět uložil do klína a rozsvítil ho. Připadal jsem si jako Zeus, o kterém jsme se učili ve škole, ale nemohli jsme ho na vlastní oči zahlídnout vyobrazeného v Pantheonu v Athénách.

Prstem jsem v šeru pokoje hledal ostrov Korfu, kde část svého dětství trávil pan Durrell a pak všechny ty vzpomínky otisknul do knížky "O mé rodině a jiné zvířeně". Prstem se na Korfu tenkrát mohlo. Letadlem ne.

Z Korfu jsem se klukovským prstíkem přemístil k hrobům faraónů do Údolí králů v Egyptě a představoval si náhrobky Tutanchamona, Haremheba nebo Ramesse. Delší dobu rozsvícený globus hřál stejně jako písek v údolí, které jsem v té době viděl pouze na fotkách nebo filmových záběrech. Koukat se tenkrát mohlo. Zažít - to už byla jiná...

Pak jsem zase globus roztočil a ukazovák zapích do souostroví Tahity, kde Gaugin - vládce barev a nálad - namaloval svoji milovanou Tehuru, která měla velké nohy a ruce a seděla na zemi celá čokoládově nahatá jen s okvětními lístky orchidejí kolem hlavy.

Z Tahity jsem se vydal do Austrálie, protože to tam bylo nejblíž. Chtěl jsem pohladit Skippyho, kterýho jsem znal z televizního seriálu a věděl jsem, že ho australský děti maj jako domácího mazlíčka. A taky jsem chtěl vidět operní dům v Sydney, kterej mi připomínal do sebe zapadající ostny z těl pravěkých ještěrů.

Od klokanů jsem se v posteli dostal do Mexika, protože jsem si chtěl užít pár chvil v zemi, kterou jsem znal z filmu "Viva Zapata". Dostal jsem chuť ochutnat tequilu. Tu tequilu, na který si ve filmu šmakoval Marlon Brando.

Z Mexika jsem se prstem vydal nahoru - do New Yorku.

New York byl tenkrát pro nás - za plotem - dál, než Mars anebo Jupiter. Procházel jsem se v představách shnilou kapitalistickou "pátou aveňů" a došel až dolu k Battery Parku a odtud přejel lodí na Liberty Island, na kterém postávala socha Svobody a loučí v ruce svítila na cestu těm, kteří ztráceli naději.

A pak zase frnk...a glóbus se roztočil ve tmě dětskýho pokoje a já se zapíchnutím prstu dostal do Evropy. Prosvištěl jsem kolem Big Benu v Londýně, chvíli se povozil na atrakcích v kodaňské Tivoli a pak se ještě juknul na prsa malé mořské víly v tamějším přístavu.

Z Kodaně jsem to švenknul do Říma a s drkotajícíma zubama jsem zasunul dlaň do La Boca della Veritá u římského kostela Santa Maria in Cosmedin. A pak hurá do Francie...

V Paříži jsem se jako po železné prolejzačce glóbu na dětskym hřišti vyškrábal na špičku "Eiffelovky", abych se odtud podíval na Montmartre a při troše štěstí zahlédl pana Lautreca a jeho štramandy ze zdejších šantánů. A taky jsem měl chuť dohlédnout na Martova pole a siluetu Vítězného oblouku.

A protože v noci není nikdy na nic pozdě, zajel jsem dalšíma prstama do Španělska. Vydal jsem se za býčíma zápasama, za panem Dalím, za tanečnicema flamenga a do obrazárny Prado, abych se na chvíli nechal spolknout obrazama panů Velasgueze, El Greca, Picassa nebo Rubense.

Domů, zpátky do postele v pokoji domu v Resslově ulici v Ústí nad Labem jsem se přes železnou oponu dostával prstama bez problémů. Noční prstové cestování jsem skončil zapíchnutím prstu do malého státečku uprostřed Evropy, kde jsem se narodil. Kde byl můj domov, který byl jistou dobu mého žití i malou, pečlivě zavřenou klecí.

Globus, prsty, fantazie a knížky mi dovolovaly po světě cestovat i v dobách, kdy Balt a Balaton byly běžnými a Jugoška exotikou.

---

A pak se to všechno v jednom listopadovém dni změnilo.

A já mohl postupně štrádovat po 5th avenue v New Yorku a s lehkým mrazením strčit dlaň do "úst pravdy" v Římě. V galerii Prado jsem hodně dlouho posedával před plátny pana Bosche a v Thajsku jsem zažil leden na plážích moře vyhřátého jako na chvíli zapomenuté kafe v ranním hrnku.

Mohl jsem se probudit třeba v Lisabonu a stoupnout si do fronty v místním pekařství a pak do pusy ládovat jeden voňavý "paštel de nata" za druhým.

Mohl jsem si ve vídeňské Stadt Opeře užít Dona Giovanniho a zážitek z představení sladce uzavřít porcí Sachr dortu v cukrárně hotelu naproti opeře.

Mohl jsem jet autem, stejně jako Steve McQueen, mezi "keys" na jihu Floridy a vykoupat se nahatej na liduprázdné pláži ostrova Key West.

A v Údolí králů byl stejnej hic, jako tenkrát v dětství pod peřinou s glóbem v klíně...

Užil jsem si i několika sešupů na lyžích po stráních a kopcích Alp.

Mohl jsem v Amsterodamu ochutnat prvního jointa a zhulenej se kochat Rembrandtovou Noční hlídkou v Rijksmuseu.

A v londýnském Westminsteru jsem se musel pořádně zaklonit, abych dohlédl až na špičku věže Big Ben.

Mohl jsem konečně cestovat. Mohl jsem cestovat vlakem, autem a letadlem. Mohl jsem dýchat vzduch s Berlíňani, New Yorčany, Madriďany a Lisabonci. Můžu čekat na vlak ve Vídni, nebo na letadlo v Atlantě. Můžu snídat mezi Italy a být zticha v galeri s Rakušany.

A můžu se kdykoliv vrátit domů a začít plánovat nový cesty.

Mým dnem osvobození byl 17. listopad 1989.