Mopička a striptýz v ranní zahradě

V dobách mého malého dětství chodily v létě po zahradách kolem našich chalup ženský oblečený jen v podprsence, kalhotkách a kuchyňské zástěře. Nad zadečkem měly z tkalounů uvázané mašličky a vypadaly jako tanečnice z Moulin Rouge.

Dlouho jsem u mámy neudělal přepadovku. Takové to zastavení, kdy mámy netušej, že jsme poblíž a najednou se objevíme ve dveřích.

Auto jsem zaparkoval za chalupou v zahradě, zul jsem si boty a chodidlama hladil trávu měkkou jako cukrová vata.

Kolem bylo ticho, jen krušnohorskej vítr pískal svoji obvyklou písničku. Slunce si rochnilo v modrym nebi a sem tam se přes jeho obličej přehnal bílý líný mráček.

Až když jsem potichu vlezl do baráku, uslyšel jsem Hanku Zagorovou z tranďáku v kuchyni a zavolal: "Překvapení!"

Panty kuchyňských dveří zavrzaly jako obvykle a v přítmí chodby domu se zjevilo něco opravdu neočekávaného.

Zorina v ten horký den zvolila naprosto divoký retro out fit.

Lacl modrotiskový zástěrky chabě halil bílou podprsenku a kalhotky střihu ve stylu Bridget Jones. Lýtka matky kryly dva vlněné návleky...

"Ježiši kriste", zvedla dramaticky Zorina ruce nad hlavu, "co se stalo?"

Napůl bez dechu z pohledu na mámino ustrojení jsem se zmohl na jediné: "Mně nic. Jen jsem přijel. Ale co ty? Všechno v pořádku?", prohlížel jsem si znovu od kotníku po ramena mámino vyfešákování.

"Polib matku", zavelela v reakci na můj dotaz, "to slušně vychovaný kluci dělaj."

Objal jsem to veselé štěstí, které si ke mně našlo pár kroky cestičku a máma mi dala pusu na krk, páč vejš nedosáhla.

"Pojď do kuchyně, dělám papriky, tak ať se mi nepřišmrncnou. A já ti budu vyprávět, jak jsem včera ráno dělala na zahradě striptýz. Dáš si kafe nebo studenej čaj?", doplnila oznámení úplně zbytečnou otázkou.

"Studenej čaj. A hodně citrónu. Potřebuju se probrat.", odpověděl jsem, zasedl za stůl a máma otevřela dokořán okno do zahrady.

"Proč jsi nezavolal, že přijedeš, ty mezuláne?", hodila po mně hlavou od sporáku, ve kterym vidličkou richtovala napasovaný plněný papriky.

"Chtěl jsem ti udělat radost. Překvapit tě.", pustil jsem z pusy a upil ze sklenice zlatavého ledového čaje s vymačkanou půlkou citrónu.

"Fakt se nic neděje?", zeptala se ještě jednou Zorina, aby se ubezpečila, že jsem opravdu dorazil jen tak. Na přepadovku. "A kde je čokl?", dodala.

"Lítá po zahradě, nech jí venku a vyprávěj.", poprosil jsem Zorinu.

"No co bych ti tak řekla? Všechno v pořádku, brambory jsou v řádku.", pronesla své oblíbené a  prstama dlaní popotáhla jeden z vlněných návleků z lýtka směrem ke kolenu.

Když vám matka v červenci, oblečená jako Zorina v tu chvíli řekne, že je všechno v pořádku, trochu pochybujete.

"No, to vidim. Oblečená jsi jako tanečnice z šantánu někde v Anchorage.", významně jsem očima střelil na mámina lýtka.

"Hochu, nohy mám jako rampouchy, ale zbytek těla jako pec ve Vítkovicích. Tak jsem se musela přizpůsobit situaci. To chápeš, ne?", vysvětlila mi Zorina doplněk, který v outfitu zajišťoval zahřívaní jejích nohou.

"A ten striptýz...?", připomněl jsem téma, který mě zajímalo.

"Ááále.", pronesla halabala, "úplně to nebylo a naštěstí mě viděla jen Dana.", dodala.

"Jdu ti tak ráno dolu do zahrady pro šnytlik. Bylo krásně. Už od rána hic, tak jsem byla oblečená jako dneska. Vidíš sám, ne?", mrkla na mě.

"Bláznivá ze Chaillot.", poznamenal jsem. "Měla jsi i ty návleky?"

"Byla jsem komplet jako dneska. A jak jsem šla zpátky, tak Dana stála před barákem na zahradě a já na ní zamávala s tim šnytlykem v ruce a zakřičela "Krásný ráno, Dano". My máme takovej ranní ritál, víš?"

"Rituál myslíš.", opravil jsem matku.

"Jo myslim. Ale řikám ritál. Všichni řikaj rituál, ale mě už v mym věku nebaví opakovat to, co řikaj jiný a tak si vytvářim nový slova."

Matka Jungmann!

"No eště že ne "ranní rektál", reagoval jsem okamžitě.

"Prosim tě, si blbej? Copak rektál je nový slovo?", zahnala mě matka do úzkých. "To musí bejt úplně nový slovo. Třeba jako mopička.", uchechtla se.

"Mopička?", nevycházel jsem stále z údivu.

"Všichni řikaj motyčka, a to je už nuda, tak řikám mopička. Je to takový provokující, a vlastně jde o obyčejnou motyčku. Navíc do zní dosti lascivně, nemyslíš?", usmála se Zorina a znovu v kastrolu porochnila naducaný papriky.

"Aha.", dopil jsem čaj, "a teď teda zpátky k tomu striptýzu, prosim.", zažadonil jsem.

"No tak na ní mávám tim šnytlykem a vona mává na mě a křičí: "Zorino, pořád krásný. Ale nemám brejle, tak hovno vidim."

"A to je ten striptýz, Zorinko?", kroutil jsem hlavou.

"Hochu, jak jsem už stará a blbá, tak jsem si sice ráno podprsenku natáhla, ale už jí vzadu nezapnula. A tak mi ty moje holky vyklouzly ven, jak jsem zvedala ty ruce."

"Vyklouzly? Nebuď zbytečně romanticky sentimentální, mami."

"No dobrá, tak vypadly. Máš recht. Tyhle už nikdy nevyklouznou.", pohladila dlaněma přes lacl zástěry Zorina to, co už nikdy nevyklouzne.

"No a dál?", trval jsem na prvotní pozvánce k vyprávění o striptýzu.

"No a jak jsem měla v ruce ten šnytlik a v druhý nůž, tak jsem to nemohla napravit a Dana se ke mně vydala, poplácala mě po prdeli a podprdu zezadu zašprajcla."

"Čekal jsem teda víc.", odpověděl jsem zklamaně.

"Jo, hochu, kdybys to viděl in natura, víc bys fakt nechtěl.", zasmála se Zorina, ztlumila plamen pod kastrólem s paprikama a sedla si ke mně ke stolu.

"A ty návleky?", pátral jsem dál. "Kdes je, proboha, vzala?"

"V bedně na půdě. Sem to tam po letech zase zvyzitýrovala a našla tam tyhle návleky. Dyť jsou po tobě. To si nepamatuješ?"

Pic. A jo! Moje bejvalý návleky. Upletla mi je Lída a já je frajersky nosil - protože to byla tenkrát móda - přetažený přes džíny.

Poodsunul jsem se od stolu, vzal jedno mámino lýtko do rukou a položil si ho na stehno. Prstama jsem přejížděl po struktuře vypáraný a pak znovu jehlicema pospojovaný vlně. Vracel jsem se v myšlenkách hodně zpátky.

"Jsou upletený z různejch vln. A vidíš tuhle část?", ukázala máma na hnědý pruh v návlecích. "To byl kdysi muj svetr...", skoro zašeptala. "A namasíruj mi to lýtko, ať se trochu prohřeje. Já ti za to dám papriky.", znovu se na mě usmála.

Z rádia pěl Viktor Sodoma jeho hit o žárlivym kakadu, máma už zase stála u sporáku a do hlubokýho talíře naházela lžící rejži a přidala k ní papriku plněnou mletym hovězim masem, ve kterém se jako nefrit blejskaly kousky šnytlyku.

"Lžíci, nebo vidličku?", zeptala se mě, když otevřela šuplík s příbory.

"Lžíci, Zorinko.", zatetelil jsem se blahem a čekal na okamžik, kdy horkou plněnou papriku rozpůlím vedví polévkovou lžící, přiberu k ní trochu rýže a celou tuhle laskominu pustim do mý pusy.

---

Když jsem pak v podvečer odjížděl, Zorina se ještě naklonila k okýnku auta a řekla: "Víš, proč mám ty návleky?"

"Protože ti je zima na nohy, přece", odpověděl jsem a nastartoval Olafa.

"To taky", řekla máma, "ale hlavně je mám proto, že maj příběh. Pletla je moje máma, vypárala kvůli tomu můj svetr a tys je pak nosil. Takže vás mám oba pořád u sebe, milej zlatej. Tak jeď.", ponoukla mě a dodala: "A jeď opatrně, přece jen už jsi starší pán." a bouchla dlaní do kapoty a já vyjel ze zahrady a po černé asfaltce odjížděl od chalupy, kde v létě v dobách mého malého dětství chodily ženský jen ve spodním prádle a v zástěře a nad zadečkem měly z tkalounů uvázané mašličky jako tanečnice z Moulin Rouge. Jel jsem domů.