Moje komunistická hvězda vždy na jednu nohu kulhala...

V sedmdesátých letech minulého století bylo dobré, když měl žáček základky v květnových hodinách výtvarky v záloze dvě tuby barev: červenou a bílou...

Měsic květen v těch letech zněl v ulicích našeho města ryčnými vojenskými pochody už od jeho prvního dne a z dráťáku v kuchyních se do českých domácností úlisně vkrádal se svými songy Pavel Liška.

Ten měl pod krkem uvázanou širokou kravatu, na hlavě vlasy vyfoukané fénem do nádherné vlny a z pusy pouštěl třeba slova písně "Samovar" ... na stole stojí samovar, jak malý palác z dětských pohádek...jak zazněl výstřel z Aurory, knutám i carům navzdory...

Pouliční nástěnky různých spolků a místní samosprávy ožily zkroucenými pásy červeného krepáku, umělými karafiáty a hesly, které hlásaly mír, válku válce a spolupráci na věčné časy. A nikdy jinak!

Výloha řeznictví byla opatřena rudým praporem a nápisem "Závěry XV. sjezdu splníme!". Masa bylo málo, ale závěry splněny budou.

Všechny podzimem a zimou ušmoulané rudé pěticípé hvězdy byly v tu dobu pucovány do lesku královských klenotů a já si to do základky na Moskevský ulici štrádoval parkem Sovětské armády. 

Na zádech jsem měl barexovou školní brašnu s odrazkama a v dětské dlani dvě tři větvičky šeříku, které jsem cestou do školy narval, protože při výtvarce budeme malovat "osvobození"...

A právě v těch květnových dnech bylo pro malování rozkvetlých šeříků (které Pražané házeli klukům, kteří do Prahy vjížděli na ruských tancích - našim osvoboditelům) třeba tuby bílé a červené barvy.

Do kelímků od jovoželé nám soudružka učitelka nalila vodu a já do plastové krabičky od polárkáče vytlačil část červené a část bílé barvy ze stříbrných tub.

Výsledkem spojení těchto dvou barev byla růžová, kterou jsme na předem nakreslené hnědé větvičky nanášeli ťukáním štětce o křídový papír. Zelené lístečky jsme do kompozice "Rozkvetlý šeřík osvobozeni" dokreslovali až ve finální fázi práce na našich výtvarných dílech.

"A kde máš hvězdičky, Marku?", naklonila se nad můj výtvor souška učitelka a pohladila mě přitom po hlavě.

"Je den, souško, hvězdy vycházejí až v noci.", odpověděl jsem prý tenkrát (po letech mi byl celý ten příběh o osvobozeném šeříku doma vyprávěn).

"Děti", zatleskala souška učitelka dlaněmi o sobě, aby si získala pozornost spolužáků, "Marek říká, že hvězdičky můžeme vidět jen v noci. Má pravdu?"

Ve třídě najednou ticho tich, jako by se zastavil sám čas. Jen barvy na dětských výkresech začaly v tom zastaveném čase pomalu zasychat.

"No nemá...", odpověděla souška za své žáky sama. "Hvězdičky můžeme už vidět i ve dne. Na komínech továren, na nástěnkách u nás ve škole nebo na červeném praporu Sovětského svazu. Tak šup, šup, Marku, dokresli k tomu šeříku i hvězdičku.", zůstala stát souška učitelka u mé lavice.

Co teď? - honilo se v mé klučičí hlavě. Židovskou šestícípou hvězdu bylo lehké namalovat. Stačilo šikovně propojit dva trojúhleníky a hvězda byla na světě. 

Ale namalovat pěticípou, komunistickou hvězdu mi činilo velké problémy. 

Vůbec nešlo i ideologii. Šlo o to, že ač jsem se snažil sebevíc, pokaždé ta moje komunistická hvězda na jednu z noh kulhala. Nikdy nebyly dolní cípy hvězdy identické. Vždy šlo hvězdu handicapovanou.

Nebylo ale zbytí. Nejdříve jsem si obyčejnou tužkou hvězdu pajdalku opatrně načrtnul do prázdného místa nad růžovým šeříkem. Pak jsem štětec namočil do vody v kelímku od jovoželé a pak ho jemně omáchnul o červenou barvu rozmerenděnou v plastové krabičce od nanukáče a opatrně jsem linie pěticípé hvězdy nakreslené tužkou obarvil do červena.

Souška učitelka mě zase pohladila po hlavě a vydala se k lavici mého spolužáka zkontrolovat, jestli je jeho kresba dostatečně vhodná k oslavě osvobození Rudou armádou.

Těsně před tím, než zazvonilo, vybrala souška ty nejpovedenější výtvory a ty byly určeny k vyzdobení chodby naší základky.

Můj šeřík mezi vybranými nebyl a tak jsem si ho mohl vzít domů, abych se pochlubil rodičům...

---

"Hele, babi, co jsem dneska nakreslil.", strčil jsem čtvrtku papíru s mým dílem pod babiččin obličej, když seděla v obejváku u stolu nad svým odpoledním kafem.

"Pěkný. Krásnej šeřík. Skoro jako ten, co nám kvete u baráku.", prohlížela si babička můj výtvor, vyfoukla dým z cigarety Dux a oharek udusila v broušenym popelníku. "A proč je tady ta hvězda?", ukázala prstem na pěticípou pajdalku v rohu obrázku.

"Souška učitelka říkala, že tam hvězda musí bejt, protože je to obrázek k osvobození.", odpověděl jsem prý tenkrát.

Babička mlčky vstala, odešla do dětského pokoje a tam z mého školního stolu vzala krabičku s pastelkama a s těma se vrátila zpátky ke stolu v obýváku.

"Když osvobození, tak osvobození.", řekla pak, sedla nad čtvrtku, do ruky vzala červenou pastelku a poblíž mé hvězdičky pajdalky udělala pár tahy několik červených pruhů. Pak vzala do ruky pastelku modrou a tou překryla ve tvaru obdélníku mojí rudou hvězdičku. Do vzniklého modrého prostoru pak bílou barvou domalovala několik pěticípích hvězdiček.

Obrázek od sebe posunula na patřičnou vzdálenost, zapálila si další Duxku, vyfoukla první vdechnutý kouř a spokojeně pronesla: "Teď máš to osvobození kompletní, ale do školy to zpátky nenos."

---

V sedmdesátých letech minulého století bylo dobré, když měl žáček základky v hodinách výtvarky v záloze dvě tuby barev: červenou a bílou. A dobré bylo mít doma v šuplíku i pastelky v modré a bílé barvě...