Místo mozku bych chtěla mít lentilky

Už jsem ve věku, kdy děti lákám nejen na srandu, ale i na cukrlata. Jako babička Boženy Němcový. Ta taky v pravý čas sáhla do "mošinky"...

Po podzimních a zimních dnech, kdy se zahrada kolem domu jen nudila a schovávala se před námi do šedi, jsme zase vytáhli ven lehátka, posekali trávu a nasili do země kopr a dýně. Aby bylo na kulajdu a na curry.

A pak jsme si každej donesli hrnek s kafem a míčky pro psy a já do kapsy mikiny strčil krabičku s lentilkama.

Mít u sebe nějaký to cukrle je vždycky dobrý.

--- 

"Hele, Marku, a kdy Stella umře?", zeptala se mě při trhání pampelišek na věneček malá holka od nás.

"Vona si umře, až bude chtít.", odpověděl jsem, aniž jsem se na tu malou podíval.

"A eště se jí asi nechce, viď?"

"Komu by se chtělo umírat na jaře, prosim tě.", zvednul jsem ohnutej hřbet a podal malý holce svazek žlutejch sluníček napíchnutejch na dutejch zelenejch klacíkách.

"No tak si počká na Ježíška, viď?", nechtěla holčina opustit morbidní téma a přejela pugétkem pampelišek Stellina záda.

"Jako že bych od Ježíška dostal jako vánoční dárek smrt Stelly? Brrrrrrrrrrrrr.", odpověděl jsem přehnaně exentricky a oklepal se hrůzou při představě takového vánočního nadělení.

"Né na štědrej večer. Klidně až pak..", uklidnila mě ta s pampeliškama v ruce.

Znovu jsem se ohnul k zemi, protože pampelišek bylo zatím akorát tak na žloutkový věneček, ale ne na věneček, který bude pasovat na hlavu pampeliškovýho skřítka. "Nedošla bys mi ke stolu pro sklenici vody?", poprosil jsem a doufal, že tímto úkonem ukončím diskuzi o skonu mojí Stelly, válející se v tu chvíli mezi narcisama kousek od nás.

Víla odběhla. Její běh běh ke stolku se sklenicí vody připomínal úprk hodně opilé ženy. Chodidýlka drkotaly po trávníku, který se po zimě zase začal probírat k životu. Ruce kolem tělíčka pampeliškové víly létaly halabala vzduchem a vlásky jemné jako jako představa o štěstí malovaly kolem její hlavy téměř svatozář.

Prdelka se pod krátkou sukýnkou klepala, jako když na talířek z plastové formičky vyklepnete ruské vejce utopené v želatině.

Pozoroval jsem ten cvrkot pohybu s velkým potěšením.

Zpátky ke mně, se skleničkou vody v ruce, běžela, bohužel, stejným stylem.

K již popsanému pohybu se přidaly šplouchance vody, která se přelévala přes okraje sklenice a sprchovala citrónovou vodou malé prstíky ještě menší dlaničky.

"To je jedno, že sklenice nebude plná.", říkal jsem při tom pozorování sám sobě, "hlavní je to vidět!"

A ... prásk! Kotníček víly neudržel fazónu při překonávání menšího drnu, svatozář se změnila v trnovou korunu a oči malé holce vyklouzly z důlků ve stejné rychlosti, v jaké ke mně letěla sklenice se zbytkem vody.

Tělo víly šlo díky energii vyvinuté během do velmi profesionálně zvládnutého parakotoulu, což vyděsilo Stellu a ta pošlapala několik narcisů, mezi kterými ještě před chvíli ležela jako v hrobě.

Odhodil jsem svazek pampelišek v mé dlani a tu poslal vstříc letící a stříkající sklenici, v níž vody ubylo víc, než jsem si žíznivý přál.

A.. prásk! Sklenice dorotovala vzduchem přímo na můj ksicht!

Víla se mi válela u nohou. Stella rozdrásala dalších pár narcisů a já hrdinně - lícní kostí - odrazil útok švédského útočníka hokejového týmu IKEA.

"Bolí tě to?", šeptala ustrašená a od zelené trávy ušmudlaná víla.

"Jako sviňa. Co ti budu povídat.", vyjelo ze mě pravdivě. "Eště že s sebou mám ty prášky na bolení hlavy!", dodal jsem a rukou zajel do kapsy mikiny.

"Jůůůůůůůůůůůůů!", zapištěla víla, "lentilkyyyyyyyyyyy.", a natáhla ke mně dlaň.

Ouplně zapomněla, že upadla. Ouplně zapomněla, že má bulet. Ouplně zapomněla, že má zadělaný šaty a bude hubovaná. Ouplně zapomněla, že mi měla přinýst sklenici vody! Sakra...

"Jo, holka, lentilky.", dal jsem jí za pravdu a sednul si na trávník, protože se mi trochu motala hlava.

Přisedla si ke mně.

"Lentilky totiž, a to se moc neví, jsou hlavně prášky na dobu, kdy tě něco bolí.", zarachotil jsem krabičkou a první tři lentilky nasypal víle do dlaničky.

"Třeba ruka?", zaznělo z pusy už spolu s křupáním cukrové krustičky na knoflíčkách, který maj v bříšku čokoládku.

"Třeba ruka. Nebo srce. Nebo uši. Jen na bolavý bříško lentilky nezabíraj. To si pamatuj.", a šup, několik lentilek do mojí dlaně. "Musím si jich dát víc, víš?", podíval jsem se na vílu. "Jednak jsem starší, a pak větší a pak mám tu bolest na ksichtě."

Víla chroupala. Já chroupal a Stella si zase lehla mezi narcisy. 

"Místo mozku bych chtěla mít lentilky.", řekla najednou moje malá pampelišková holka.

Zastavil jsem chroupání.

"Prosim tě, proč?", zeptal jsem se vážně.

"Abych je měla pořád u sebe.", odpověděla víla bez váhání. "Dáš mi eště?"

---

Pak už jsme jenom dotrhali ty pampelišky a vílina maminka upletla věneček a já dopil kafe a šli jsme se Stellou a Josefem kolem rybníka.

A na hrázi tam šla s rodičema jiná holčička a poskakovala na jedné noze a překlápěla přitom hlavu ze strany na stranu. Štěstí, že neměla místo mozku lentilky. Všechny by je vysypala...