Po otci Slovák, po matce Čech. Jsem takovej old school model, kterej když někde zaslechne slovenštinu, uši se mu začnou slastně kroutit...
Cestou z Liberce jsem se zastavil v Boleslavi. Hlad jsem měl jako trendy žena po několika denním detoxikačním půstu a zahnat ho mohl talíř pho bo v restauračním koutku jednoho zdejšího obchodního centra.
S mísou polévky jsem dosedl ke stolku, vedle kterého seděla u dalšího stolu větší skupina lidí a cpala do sebe rýži a nudle s různými masovými kousky.
"Ako eště dlho, ocko?", zeptala se táty malá holka a bojovala při tom s hůlkami v jejich malých ručičkách.
"Dve hodinky, moja, a sme tam.", usmál se ocko a polévkou lžící doplnil sousto rýže do vlastní pusy.
"Joj!", pískla nadšením holčička a skleněná nudle jí při tom vypísknutí volně visela od pusy až přes bradičku dolů a líbezně se v té pozici rozkinklala.
"Starká", koukla holka s nudlí pod bradou na ženu vedle ní, "som smedná.", dořekla a za výrazného cucacího zvuku vtáhla dosud volně se bimbající nudli do své pusinky.
"Čo robíš?", zahartusil směrem k holce ocko, "...sa nevieš správat?"
Holčička, jako správná ženská reagovala po svém.
"A majú tam aj kamzíkoch v tých horách?", zeptala se ocka odbočkou k jeho výtce.
Ocko mlčel, protože měl pusu plnu dalšího sousta.
"Mamička?", zeptala se teda holka další ženy u stolu.
"Ideme do Krkonuoš, Marienka, nie do Tatier. V Krkonošiach kamzíkov nemajú, to sú malé hory, vieš?", vysvětlila maminka holce neexistenci kamzíků kolem Sněžky a Labského údolí. "Že, starký?", obrátila se pro potvrzení své teorie ke staršímu z mužů u stolu vedle mě.
"A aké hory sú tie najkrajšie?", brebentila dál holka do jinak celkem tiché situace u jídelního stolu.
Starký odložil vidličku a nůž, kterými do sebe v mezičase futroval smažák s hranolkami, posunul se na židli dál od stolu, napil se vody z malé pet lahve a řekl: "Trebárs makšú pikčú je barc krásna, ale tu som ešte nevidel."
"Jáj", ozval se opět ocko, "a kol´ko ty máš rokov, starký, že si eště neviděl makšú pikčú?", začal se smát tak, až mu rýže z pusy lítala jako kousky polystyrenu při jeho rozřezávání.
"Pre boha, čo to táraš pred tým deckom? Akú makšú pikčú. Nebud sprostý!", okřikla sykavě starká starkého.
Holčička ustala v obedování, chvíli nechápavě kroutila hlavou, pak ještě chviličku přemýšlela a nato se zeptala: "A chodia po tej pikčú aj kamzíky?"
Všichni u vedlejšího stolu se prázdninově rozesmáli a mně rty cukaly v obou koutcích a musel jsem se echt snažit, aby mi z pusy nevylítly kousky vařeného hovězího obaleného rýžovými nudlemi.
Ocko objal mamku, položil si hlavu na její rameno a něžně všem sdělil: "Po pikčú kamzíky nechodia. Po nej chodí ocinko, vieš?"
Všichni u vedlejšího stolu opět ztichli a holčička zase začala kroutit hlavou jako sova. Přemýšlela...
"Tak to som naozaj rada, ocko, ze si neni kamzík. A vezmeš ma tam raz? Do tej pikčú?", drmolila a nechápala, proč jej starká a jej mamka položily hlavy na stůl a dusily se smíchem.
"Tam ťa jednou vezme tvoj chalan, Marienka.", pohladil jemně starký holku po hlavičce a dodal: "... z nami možes zatial ísť do Krkonuoš. Nie si smedná?"
---
A pak už jsem mojí porci polévky dojedl, pusu si otřel půlkou papírového ubrousku, zvedl jsem se od stolu a tác s talířem jsem odnesl na místo, které vypadalo jako hřbitov hůlek, příborů, kelímků a misek.
Ještě jednou jsem se ohlédl k rodině, která cestou ze Slovenska do Krkonuoš zastavila v Mladé Boleslavi, aby mi udělala radost a poobědvala u stolu hned vedle toho mého.
pozn.: Ač po otci Slovák, slovenskou gramatiku neovládám. Slovenské věty jsem do blogu zapsal ve stylu "piš jak slyš".
