Hodně lidí teď jezdí na placené víkendové semináře "o komunikaci". Lektoři těchto kursů suplují na Zemi komunikační božstvo a účastníci seminářů oddané jedince sekty Davida Koresche. Já radši o víkendu vyrazim k mámě na bramboračku.
"...je málo slaná, viď? Tak si jí přisol. My už ani tý soli moc nepotřebujeme."
S narůstajícím věkem, mám ten pocit, naši rodiče, a hlavně matky, nahrajou na svůj harddisk některé věty, které se se zvyšující frekvencí jejich opakování mění ve fráze.
Ta o málo slaném jídle mezi ně rozhodně patří.
Naschvál si od jisté doby nepřisoluju u mámy žádný jídlo. Jednak už taky stárnu a ani já tý soli moc nepotřebuju a pak....třeba se tahle fráze z mámina harddisku ztratí, jako se z našich domovů samo od sebe ztrácí to, co jsme dlouho nepotřebovali: kleště na vytahávání ohnutých hřebíků, vrchní čudlík od papiňáku, fusak na snowboard nebo paměťová karta z foťáku s fotkama z Krkonoš před třemi lety.
"...je slaná akorát, dobrý. Nepotřebuju sůl. Ale petržel, jestli ještě máš, mi do talíře nasyp.", nahlásil jsem svoje přání a máma, stojící bokem od stolu, se usmála a za chvíli mi z dřevěnýho prkýnka poslala (jedním smykem provedeným ostrým nožem po jeho povrchu) do polívky zelený voňavý jarní nadělení.
Pak si sedla ke stolu přímo proti mě. Lektorka Zorka.
Pusou a krkem mi klouzala její bramboračka. Krásně hnědá, rajcovně čpící kmínem a oslizlými kousky v létě sesbíraných hub. Mesaliance žlutých kousků brambor a zelených trhanců petržele lahodily očním sítnicím i v puse uvězněnejm chuťovejm pohárkům. Málo platný, v něčem jsou matky nepolapitelní mistři.
"Tak co, jak je?", zeptala se zdánlivě ležérně až hala bala. Ale po padesáti letech života vedle mámy poznáte, kdy je něco hala bala a kdy zdánlivé hala bala může být pláštěnkou, která má mámu ochránit od nepříjemnýho spadu.
"Je to dobrý", řekl jsem po polknutí další lžíce už skoro letní prázdninový bramboračky.
Chvilku mlčela. Ale jen chvilku. Ani jsem nestačil polknout.
"No, nemysli, vono to teprve všechno přijde. Teď jsi ještě plnej optimismus a čekání na všechno nový. Ale, hochu", kmitala vnitřkem dlaní o obrus před ní, jako by ho chtěla bůhví proč vyhladit, "vono to všechno ještě přijde. To si piš. Dvacet šest let nezmizí nikdy. I když budeš sebešťastnější, nezmizí to. A je to tak správně. To mi věř. Protože sem chytrá!", zasmála se mi do obličeje a tváří plný polívky. "Nechceš pivo?"
"Pivo si dám a vím, že to nezmizí. Ani nechci, aby to mizelo, protože ty roky jsou mojí součástí jako třeba moje nehty", řekl jsem a nabral další lžíci.
"Hm", postavila máma na stůl láhev, sedla si a zkušeným tahem otvíráku odstranila královskou plechovou korunku na jejím hrdle, "budeš je muset ještě sem tam párkrát okousat. Ty nehty. Víš, jak to myslím.".
Pak zase zmlkla a dívala se na mě, až mi to začalo bejt podezřelý.
"Co mlčíš?", zeptal jsem se po chvíli.
"Mlčim. Copak musim pořád mlejt pantem?", odpověděla.
"Ale dlouho jsem tu nebyl. Tak nemlč.", kontroval jsem a lehce zfetovaný z vůně bramboračky, kterou jsem z plna nosu sedíc nad ní inhaloval, jsem se na mámu usmíval.
Máma vzala do ruky láhev a nahnula si jí k puse. Lehce upila a olízla se jako mlsná kočka.
"Myslela jsem si, že už to spolu budete mít do konce života.", řekla klidně, jako když se balónek rozkutálí k prvnímu schodu před dlouhým schodištěm.
"Dlouho jsem tomu věřil i já a neměl jsem důvod o tom ani přemejšlet.", vzal jsem mámě láhev z ruky, rty našpulil jako saxofonista před výkonem a se záklonem hlavy jsem nad obličej zaklonil hnědou skleněnou zásobárnu piva. To ve mně zaklokotalo jako voda Sázavy na Stvořidlech.
"Jenže pak jsem o tom jednou přemejšlet začal", řekl jsem a díval jsem se mámě do očí, a ruka se lžící zůstala ležet na stole u talíře s polívkou a láhev piva mezi náma stála jako maják.
"To znám,", neuhnula ani máma pohledem a její dlaň přestala hladit ubrus. "To se nemá ve vztahu dít. Tam buď víš, proč v něm jsi, anebo začneš přemejšlet, proč v něm jsi. A když začneš přemejšlet, proč v něm jsi, tak už v něm nějakou svojí částí prostě nejsi. A je to tvoje chyba. Vždycky je to tvoje chyba, protože nikdy nemáš připustit, aby jsi o vztahu, kterej prožíváš, přemejšlel. Ve vztahu musíš bejt. Naplno. V každou minutu. I když sedíš zrovna ráno na záchodě.", zakončila na ní nezvykle poetickou úvahu jejím typickým způsobem.
Nabral jsem další lžíci a její obsah přemístil do pusy.
"Víš co tě čeká?", zeptala se nezvědavě.
"Nevim. Ale těšim se na to. Těšim se na to jako na střílení pecek z letních třešní."
"Tak jednoduchý to nebude, ale snad to bude tak voňavý", odpověděla a znovu si dámsky lokla z hrdla lahve hořkýho piva.
Po napití položila lahev přede mě, olízla si rty a dodala: "...je to jako s tim pivem. Lemtáme ho celej život i když je tak hořký a často nám zamotá palice a rozklepe nohy. Lemtáme ho stejně, jako život."
