... jen takovej vejlet, co si můžete občas dopřát, když jste sami doma. Jen takové chmýření ve vzduchu v momentech upřímnosti. Jen takovej luxus vypustit z hlavy páru, a u kasy ... čapnout lístek ... do Lhasy!
Vítr za oknama našeho bytu prohání před mýma očima ve zběsilých i polonézových rytmech vzduchem listí v kombinaci s igelitovými pytlíky. Popeláři ráno vyváželi plast a to pokaždý nějaká mrcha plastová opustí břicho kuka vozu a předstírá, že je exotickej motýl, nebo co a odlítne ausgerechnet do záhonů před oknem, u kterého právě stojím.
Stojím, venku šedo, doma ticho, Stella spí a jen shora slyším jezdit po dřevěné podlaze hubičku vysavače.
Vítr, vítr je zloun tohoto dne. Přinesl šeď až chmurnou. Suchou a sprostou.
Ještě, že mi to za chvíli jede...
---
Prsty pravé ruky poskakují po hřbetech obalů CD s podivnou jistotou, která se po chvílí mění v netrpělivost ústící do stavu bezradnosti.
"Bílej hřbet" - napovídají mi vzpomínky dekád, které se už pomalu mění v kmínek budoucího statného stromu.
Pic! Tady je to! Vytahuju XL stříbrnou hostii z obalu, huba přehrávače se otevře jako ta velryby z Jonáše, pohltí metalickou hostii a tlamu obřadně sklapne.
Play.
Dojdu pomalu k oknu a hlavou mi proletí - jsem v akváriu! Pokojový rostliny....jo...prales. Venku šedo? Jo? Vyjedeme si nahoru! Tam je prostor. Tam se rodí euforie. Tam choděj víly v holinách, protože všude kolem je rosa. Ptáci tam nelapají dech, protože dech tam lape ptáky.
Stojím na perónu, zapaluju smotnutou zádumčivost a za zády drobné dunění příslibu poklepávají vibrací z reprobeden do mojí kůže na lýtkách.
Lokálka dorazila k peronu a já vypustil dým.
V tu chvíli přebírají rytmus dne dokola kolem se točící mlýnky tibetských mnichů. Den kolem mě krouží v pravidelných kolech a jeho rytmus vyhřezne v muziku přenosem z hostie z břicha velryby směrem k mým uším. Poslední písknutí píšťalky výpravčího, který v černobílé uniformě Spolku tibetských železničářů vypadá jako roztomilý tučňák.
Lokálka upouští páru, já upouštím kolegiálně s ní a rozhrcaně se v kuřáckém kupé - s v rohu na všech čtyřech kolenou klečící lamou alpakou - odlepujeme od malýho nádraží se sradovní žlutou pumpou na vodu a plastovým omláceným kýblem v barvě safíru pod jejím zazelenalým kohoutem.
Mlýnky mnichů nabírají obrátky a lokálka se snaží rytmu mlýnků dostát. Do reproduktorů v kuřáckém kupé vstoupí mile zvána pěnice z orchestru duší a světů - Banco de Gaia.
A dosud uhrcaná jízda se mění v klidný let. Lokálka se proměňuje v tichého společníka pro chvíle zapomenutých radostí. Zvuky, nálada, narůstající napětí - to vše mění to, co jsem za okny dosud měl. Nevidím domy, necítím ploty, netuším bolesti.
Jen koukám z okna na krajinu ubíhající elegantně jako když se na sklonku dne začne vlnit moře, aby nám ukázalo, že je čas jít, že se chce v klidu vykoupat.
Dostáváme se nebi blíž. Jeho břicho se otírá o střechy barevných dřevěných vagónů, které se zuby nehty drží rezavých rozvrzaných kolejnic.
Lokálka upouští a já zase s ní a prolétáme spolu, nebo spíš já v ní, medově hladivým vzduchem a muzika tomu všemu líže paty a uši a člověk se pomalu začíná bát, že lepší už by bylo hříchem i pro bezvěrce. Ale ta chuť pokračovat... ta chuť!
A tak stáhnete okýnko a vystrčíte hlavu. A ta hlava se zaboří do prostoru tak obrovského, že v ní vypadá jako zrníčko nedbalosti.
Letojízda nekolísá. Drží si rytmus mlýnků, jeho měkkosti a přímosti zároveň. Nepolevujeme. Letojedeme...
A necháme se vést. Kouzlama, lstivýma ústrkama, úšklebkama i úsměvem. Mrknutím oka i lusknutím prstů. Už se nešplháme do kopce.
---
Jedeme po rovině.
Jedeme po rovině. Údolí máme za sebou. Jen do nich nahlížíme a vzpomínáme na to, jak nám přišlo nemožné být tam nahoře, na rovině, být starší..
Jedeme po rovině. Barevné vagóny se drží jeden druhé jako malé děti, když jdou v houfu přes přechod. Ta milá, nenucená soudržnost.
Lokálka se při tahu houpe v bocích se stejnou ladností a bravurou, s jakou se houpou v bocích echt ženský. Ženský, co už maj leccos za sebou a fůru leccosů před sebou!
Vzduch kolem je pevnej a volnej jako dospělej chlap. Nepředstírá. Prostě je. A když je rád, má kolem sebe stejně divný lidi.
Jedeme po rovině.
Přijíždíme do Lhasy. Zvuky pokleknou do ticha padajícího prachu. Pomalu, nenápadně, ale neodvratitelně.
Mlýnky ztichly. Ve vzduchu po nich zbyly jen neviditelné víry.
Jsem v cíli. Lhasa.
Lhasa alespoň na chvíli. Na vejlet..
---.
... jen takovej vejlet, co si můžete občas dopřát, když jste sami doma. Jen takové chmýření ve vzduchu v momentech upřímnosti. Jen takovej luxus vypustit z hlavy páru, a u kasy... čapnout lístek ... do Lhasy!
----
https://www.youtube.com/watch?v=5E20iADAe6g
