Byt ve druhém patře činžáku, kde jsem jako malej kluk objevoval svět, se každý rok - před tím kouzelným večerem - měnil ve varnu. Ve varnu váječného koňáku.
V bytě, o kterém píšu, bydleli Pilousovi.
Pan Pilous byl muž s velkým srdce a velkou postavou a obrovskými tvářemi. Ty potřeboval k bezchybnému výkonu svého povolání. Byl trombonistou v orchestru ústeckého divadla a na pořádný zafoukání do trombónu potřebujete tváře tvaru a velikosti hory Říp.
Jeho žena Věruška (jinak pan Pilous paní Pilousové neřekl ani ve chvíli, kdy se na ní třeba i krapánek zlobil) byla nejkrásnější ženská v celym Ústí - promiň, mami, tak jsem to tenkrát viděl. Byla něco mezi Ginou Lollobrigidou a Sophií Loren. Nekecám. Objevit se tenkrát v naší ulici režisér Truffaut, stala by se bezpochyby mezinárodní filmovou hvězdou.
A tahle Věruška vybalila každej rok před Vánocema svoje saky paky a omyla lahve, které celý rok schraňovala ve špajzu, aby je mohla po pár hodinách činnosti plnit domácím vaječným likérem. Vlastně jsme mu říkali koňák. I když s koňma (jak jsem jako dítě pořád nemohl pochopit...) nic společnýho neměl. Vlastně možná jo. Jednalo se o opravdu silný, rumem poctivě sycený nápoj.
Láhve od rumu, ovocných sirupů a různých vín se pomalu, jako když lejete dětem do hlavy pohádky, plnily vánočním nápojem umíchaným ze salka, smetany a trošky medu spolu s mocnými doušky poctivého českého rumu. Kuchyň Věrušky voněla přesladce a Věruška si při své tradiční činnosti neustále olizovala prsty, které se díky koňáku stávaly lepkavými. Stejně lepkavé byly po uskrnutí koňáku i rty pijáků a když si pak lidi dávali pusy, zůstali spolu o trochu déle než obvykle... Možná to bylo těma Vánocema, ale já spíš věřím v lepkavou sílu vaječného likéru...
V jednom z kastrólů čekala na svou příležitost směs neobsahující rum. Do ní paní Pilousová kapala rumovou tresť a tímto vánočním vaječným hříbátkem plnila malé placatky, které byly jako drobné dárky věnovány dětem z rodin partají v našem činžáku.
Když byly všechny láhve naplněny koňákem a hříbátkem vzala do rukou Věruška klasické leukoplasti na pořezané prsty, na ně napsala propiskou jméno a přilepila je k hrdlům (láhví - samozřejmě). Každá rodina dostala od Ježíška z druhého patra tu svoji a my, malí parchanti, jsme se tetelili nad našimi placatkami likéru osvěženého rumovou trestí. Připadali jsme si v tu chvíli tak dospělí...
Věruška nám je rozdala u mycáku a strejda Pilous nás všechny zatáhl do obejváku, kde se na skříňce vedle televize prsila ozdobená borovička a pod ní se krčil barevný papírový Ladův betlém.
Za zavřenými dveřmi začalo tradiční vánoční koňákové ochutnávání.
Každej z nás, malejch prcků činžovních, jsme odšroubovali víčko placatky a nejdřív jsme si podle instrukcí strejdy Pilouse museli nápoj pouze ovonět. Nahnout si - to se v tu chvíli ještě nesmělo!
A strejda Pilous, protože umělec, se před nás postavil (většinou měl oblečený volný pánský trenky a bílý tílko a na nohou měl černý ponožky a domácí papuče) a mocným nádechem si přirozeně získal naší pozornost. Poté pomyslnou dirigentskou hůlkou odstartoval jím osobně komponovanou vánoční koledu na melodii slavné árie z operety Oskara Nedbala "Polská krev". Určitě znáte... "blondýnky sladké, to je můj svět..."
Shluk pinďat s placatkami vaječňáku v dlaních, s očima navrch hlavy a s pusou pootevřenou k písni nespustil ze strejdy Pilouse ani na okamžik zrak.
Strejda se znovu nadechl, my všichni ztichli jako barokní sochy v kostele a árie začala..
"Koňááák váááá ječ nýýýý, do prdele, je tak báááá ječ nýýýýý, lepí skvěleee..." hlaholil na celej ten vánoční obejvák strejda Pilous a slovo "do prdele" s ním zanotovaly v jeden okamžik a s velkou vervou všechny děti z baráku, které stály kolem něj. Nápěv jsme opakovali každý rok několikrát a po každém "do prdele" jsme si mohli upít koňáku z našich placatek. Lepil skvěle!
Po tomto tradičním vystoupení a vlastně oficiálním začátku oslav Vánoc jsme měli huby slepený jako lepidlem a břicha plný salka a zadušovaného smíchu mixovaného radostí z popěvku se sprostým slovem v něm.
Po pár minutách sborového zpěvu se vždycky otevřely dveře od obejváku, v nich stála čarokrásná Věruška v zástěrce paní domu a v náruči svírala lahve dospělého vaječného likéru pro naše rodiče. "Už toho nech, Jarko (pan Pilous se jmenoval Jaroslav a paní Věruška mu říkala "Jarko"), a vy mazejte domů!", řekla nám všem malým vlídně a ještě vlídněji každému z nás do ruky vložila láhev zlatavé many vánoční.
Vzpomněl jsem si na tyhle chvíle zpěvu textově upraveného songu od Oskara Nedbala dneska v supermarketu, když jsem míjel regál s alkoholem a v něm vyskládané láhve vaječných likérů. Vaječných likérů s příchutí vanilky, lískových oříšků nebo čokolády.
Nikde jsem ale nezahlíd malé dětské vánoční placatky plněné váječným hříbátkem. Bude to asi tím, že Věruška i Jarka tady už dávno nejsou a zřejmě plněj lahve koňákem váječným a notujou si k tomu v některém sky baru tam nahoře nad náma.
Budu muset ještě pár roků počkat, než si společně s nima a s obrovskou chutí po létech při první ochutnávce nebeského koňáku zazpívám v mých uších mile zaparkovaný text na melodii Oskara Nedbala...
Až budete letos kolem stromku cucat vaječnej koňak, vzpomeňte si na to, jak jste ho jako malí tajně chodili upíjet do špajzů nebo lednic u vás doma. Vzpomeňte si na to, jak jste krátkými dětskými jazýčky vylizovali jeho zbytky z panáků odstavených na konferenčních stolcích, když se dospělí nedívali. Vzpomeňte si na vytahané punčocháče a flanelové košile, do kterých jste byli oblečeni a vzpomeňte si na to, jak krásné byly Vánoce ve dnech, kdy venku padal sníh a Ježíšek v tu chvíli pořád ještě nezazvonil na zvonek, aby lidi svolal pod vánoční strom.
A vzpomeňte si, prosím, i na melodii váječné hymny strejdy Pilouse.
"Koňááák váááá ječ nýýýý, do prdele, je tak báááá ječ nýýýýý, lepí skvěleee..."
Všem mým čtenářkám a čtenářům přeju sladké Vánoce, spokojenost a radost z obyčejných věcí. Mějte se fajn!
