Knedlo vepřo zelo - amazonské!

"Svět nás klame imrvére. Ale to bych musela bejt teda mezigalatická nána, abych uvěřila takovejm zhůvěřilostem, jako je třeba škvarková pomazánka z pohanky. Chápeš to?"

V pátek kolem oběda toho důchodci asi nemaj tolik na práci. Soudím podle matky, která se v pátek ozve s pravidelnosti hodnou psů pana Pavlova. 

Asi je to tím, že už jim končí nepracovní týden a jako normální lidi se i důchodci těšej na víkend.

"Co děláš?", zeptala se a čekala, že jí překvapím tím, že jsem se právě vrátil z gymnastiky nebo z kurzu vycpávání savců.

"Akorát jsem zalil vodou pohanku, protože na oběd přijede Bílek.", zklamal jsem jí. Zdánlivě zklamal.

"Pan doktor přijede na pohanku? Chudáci doktoři ti teda povím, už ošetřujou i za pohankovou kaši. To jsme to teda dopracovali.", poznamenala zkroušeně. "Ale pozdravuj ho."

"Přijede na pohanku míchanou s bramborem a sušenejma houbama a dostane k tomu kus masa z krůty.", upřesnil jsem.

"Jo tak to je jiná! To se může klidně na tu pohanku vyprdnout. Dej mu kus masa, něco zelenýho k tomu a pohanku, co zbyde, pak nasyp ptákům. V týhle zimě ty chudáci sežerou všechno.", nenápadně zhodnotila jídlo, který jsem připravoval k dnešnímu obědu. "Ještě, že neděláš třeba sekanou z pohanky, nebo karbanátky. To bych tě hnala."

"Vadí ti něco na pohankový sekaný?", pátral jsem.

"Něco? Něco?!!!", vyjela jak liška z nory bránící svoje liščata. "Sekaná je sekaná a pohanka je pohanka.Tuhle mě Zdenka pozvala na chleba se škvarkovou pomazánkou. Já měla na tu pochoutku hubu šejdrem a víš co mi kydla na chleba? Pomazánku z pohanky!!! a že prej: viď, že to chutná jako škvarková?"

"A nechutná?", zeptal jsem se, protože o škvarkový pomazánce z pohanky jsem už taky slyšel.

"Prosim tě, jak může chutnat pohanka jako škvarky? To je to samý, jako bys mě přesvědčoval, že mrtvej chlap dokáže naštípat dříví. Co na tom, že je mrtvej, pořád je to chlap, ne?", přirovnala matka škvarkovou pomazánku z pohanky k mrtvému dřevorubci.

"Ale je to zdravější něž škvarky.", oponoval jsem.

"O tom nepochybuju", reagovala máma obratem, "ale nemůžu tomu přece říkat škvarky, když to roste na poli, a ne v prasečáku. To dá rozum, ne?"

"Tak si ty lidi prostě kamuflujou název, aby se jim to líp jedlo, ne?", zkoušel jsem další variantu možností.

"Kbyby si jen kamuflovali název žrádla... Milan pořád nosí trička velikosti L, protože si myslí, že má elpostavu. Malí psi dostávaj jména jako vlčáci a bernardýni - asi aby se tolik nebáli. Starý báby si natíraj ksicht krémama v ceně čtvrtiny jejich důchodů, aby při pohledu do zrcadla viděly čtyřicítky a po zdraví lačnící neurotičky dělaj řízek ze sojy. A lidi se tahaj s různejma fajfkama, aby kouřili, ale zároveň nekouřili. A taky sem slyšela, že sou televizi, na který lidi čuměj s nějakejma brejlema a díky nim se dostanou do Amazonie."

"No to je pěkný, ne. Dostat se jen tak do Amazonie.", reagoval jsem na poslední máminu zmínku o zkroucenym světě.

"Pěkný? A co pak?", vyjela na mě.

"Co co pak?"

"No co pak? Když si sundaj ty brejle, tak zase seděj v tom samym obejváku, na sporáku v kuchyni bublá pohanka a jejich Hery spadnul do polobotky v předsíni a nemůže se z ní vyškrábat.", definovala matka v krátkosti návrat z Amazonie, kam se dostanete díky brejlim a televizi.

"No když to chtěj a jinak se tam nedostanou?", držel jsem pořád basu s brejlounama u bedny.

"Tak ať si vyjedou na vejlet, do kapsy ať si strčej normální jabko a hospodě po cestě ať si daj vejpečky z VEPŘOVÝHO a k tomu zelí a knedlík, ne?"

"Ať si teda vyjedou s jabkem v kapse na vejpečky do Amazonie, myslíš?"

"Nedělej ze sebe vola. Ať si vyjedou do Třebechovic, nebo na Kuks, na něco reálnýho. Nebo si myslíš, že si nějaká ženská v Tramtárii nasadí doma na ksicht brejle a vyjede si do Kutný Hory?", nečekaně mě totálně zazdila máma.

"No, to asi ne.", přiznal jsem.

"Ne asi. Určitě. Když normální člověk sedí doma před televizí, tak není na Mačupiču. Normální člověk si na chleba nenamaže pohanku a říká jí sádlo. Normální člověk kouká na svět očima a žere u toho jabka.", už byla naštvaná. 

Chvíli bylo ticho.

"Hele, to všechno, co jsem ti teď řekla, je stejný, jako bych byla teď tady a přitom ti u tebe čuměla pod pokličku a tetelila se z toho, že z tý rozvažený kejdy na sporáku uděláš škvarkovou pomazánku a já si na ní pochutnám."

"Jako že bys byla v jednom čase v Tisý i ve Středoklukách? To přece neni možný!" nechal jsem se přísně vést logikou.

"No...a je to tady. Škvarková pomazánka z pohanky je možná a já na dvou místech jsem nemožná. Lidi radši věřej tomu, že ze zrní udělaj maso, než tomu, že maminka je tak schopná, že umí bejt na dvou místech najednou. Dej na stůl ještě o talíř víc a uvař mi k tý krůtě brambory. Už jsem u dveří. Čau."

A zase rychle položila telefon. 

Došel jsem k oknu do ulice se podívat, jestli už tam Zorina náhodou nestojí. Neměl jsem na očích ale ty kouzelný brejle a tak jsem jí asi přehlíd. Talíř navíc ale na stůl pro sichr položim. Co kdyby...