Seděl na bobku opřený o zeď jednoho z domů na karlovarské promenádě. Na sobě navrstvené všelicos, před sebou kelímek "TO GO" a na jeho dně několik mincí.
Na venku nebylo zrovna příjemně. Nebe nad Karlovými Vary si to ráno natáhlo šedivý flaušák, ze kterého polehounku z nebe k zemi padaly hebké vločky sněhu.
Kolem muže na bobku procházeli do bund a kabátů pečlivě zabalení lázenští procházkáři a z hubiček různých porcelánových pítek usávali loky z všelikých pramenů minerálních vodiček.
Muže přehlíželi. Nemohli ho nevidět. Spíš ho vidět nechtěli.
Projel jsem pravou rukou kapsu šortek a nahmatal jen dvě mince, které vhodit do kelímku bylo stejně nevhodné, jako pána na bobku jen tak lehce minout.
Z paklíku bankovek zaparkovaných v zadní kapse jsem proto vytáhl stovku. Papírek, za který ve Varech nedostanete ani dvě natočené plzničky, nebo za který koupíte krabičku pověstných oplatků a na druhou už vám nezbyde.
Bankovku jsem sroloval do úzké trubičky a poslal ji do kelímku k drobným na dně.
Chlapík, sedící na bobku se na mě zdola podíval a pomlaskal rty, které byly bránou do pusy plné čertíků. Černé zbytky kdysi bílých zubů vypadaly nebezpečně a odporně.
"Pane šéf, celou stovku? Vy jí nebudete potřebovat na nákup andělů?", zachechtal se až děsivými zvuky do poklidné nálady kolonády, jejíž dlažbu pokrývaly zbytky toho, co na zem padalo s lehkostí našich představ o lásce, životě i přátelích...
"Kde se daj koupit andělé, čoveče"? stál jsem stále nad panem Bobkem, protože šrouby v mym kotníků pořád bráněj plně do bobku nasednout.
"Hned támhle", vyjela z okousaného kraje rukávu kabátu jeho špinavá ruka, na jejímž konci se vytrčil malíček s okousaným nehtem. "Támhle, u kostela. Vidíte ho?"
Kostel bílý jak ty vločky, které kolem jeho věže i lodi poletovaly jako běláskové, se bohapustě usadil na můj dohled od kolonády. Sednul si na zadnici kousek od říčky Teplá. Snad..., aby to neměl daleko do koupelny.
"Vidim. A tam se teda prodávaj andělé, jo?", chtěl jsem se ujistit, abych tak nějak hloupě neskočil do lokálky Představtesi a nenechal se vozit krajinou, kde děti nenosej čápi, ale létající sloni.
"Tak", zamumlali čertíci v puse pana Bobka, "přesně tam. Tam co nahoru od kostela trčí kolmá ulice, kterou sjel kdysi Masaryk celou na šicím stroji, pane šéf."
Když jsem před malinkou chvilkou odolával nabídce jízdenky do lokálky Představtesi, rád jsem po ní teď natáhl ruku, jako malej kluk po nabízenym lízátku.
"Na šicím stroji? Masaryk?", chtěl jsem si přidřepnout, ale šrouby řekly ne.
"Jo jo, pane šéf, přímo Tomáš Garig. Na singrovce. Ta totiž měla dole kolečka.", bylo mi vysvětleno a špinavá ruka popojela ke kelímku a ukazováček Šmudla a prostředníček Špína zajeli zkušeně dovnitř, čapli stovku a ruka se pohybem, jaký známe ze záběrů na hadí tělo ve všech těch krásnejch BBC seriálech, dostala plynule ke kapse ušmudlaného kabátu a kořist byla vložena.
"Tomáš Garique Masaryk sjížděl na šicím stroji v Karlovejch Varech nějakou strmou ulici?", začalo mě to opravdu moc krásně bavit.
"No.", zakřípěli z pusy pana Bobka opět malí čertíci. "Anebo... taky ne.", odmlčel se Bobek a já málem puknul zvědavostí.
"... anebo taky ne, pane šéf, nikdy nevíte.", usmál se na mě z bobku pan Bobek a poškrábal se na zádech o omítku domu tak, že se na bobku ještě dokázal kývat zleva na druhou stranu a zase zpět. V bobku! Jak jsem mu záviděl.
"Jak nevíte?", lehce jsem ztratil trpělivost.
"No nevíte, pane šéf. Copak já bych si myslel, že mi sem dneska hodí někdy stovku?"
Nadechl jsem se.
"Máte vlastně pravdu. A neřikejte mi, pane šéf. Jo? Já už musím jít. Užijte tu stovku a díky za příběh o tom šicim stroji. Ahoj.", a pomalu jsem se otočil a s hlavou zamotanou jako naposledy v dětství, kdy jsem si objednal dvě jízdy za sebou, jsem se chystal k odchodu.
"Počkejte. A kdo je teda tady pan šéf?", zaskřehotali naposledy z pusy pana Bobka jeho černí podnájemníčci.
"Vy. Čoveče. Vy ste tu šéf. Dyť víte, to, co jiný ne! A čus, já už fakt musim jít." , a za zády jsem ještě zamával panu Bobkovi.
A... před očima mi padaly vločky, jako nabídky štěstí, které se během pár vteřin změnilo v břečku.
Jde o to najít ten moment.
Jde o moment, kdy je štěstí ještě štěstím, než se snadno změní v břečku.
V ten moment, kdy prezident Masaryk, nasedá na horním konci obkročmo na singrovku, pobídne jí naleštěnými jezdeckými holinami na bocích a ... singrovka se rozjede kopcem dolů a dojede až tam, kde u říčky Teplé sedí na zadku bílý kostel, který to má ke koupelně co by kamenem dohodil...
Jo.. a u toho kostela můžete za stovku koupit anděla.
Jde o ten moment.
