Jak dlouho se můžou nosit jedny trenky?

Nedokážu odhadnout, kolik lidí je v současnosti legálních pro návštěvu našeho vesnického kvelbu.

Metry čtvereční naší prodejny zůstávají stále stejné, ale často se mění PES a tak si dneska ani lidi pořádně nepamatují třeba to, jaká je povolená účast na pohřbu.

---

Uličky mezi regály v krámu jsou skvělou schovkou vnoučat doprovázející babičky při nákupech.

"Matesi, pojď sem.", přitáhla si u chlaďáku s jogurtama ke svým stehnům rázným trhem jednoho malého človíčka starší žena.

Dítě se chvíli mlčky vzpíralo, ale když pochopilo, že proti silné ženě nemá šanci, nahlas prohlásilo: "Já nejsem Mates, já jsem Pavlík."

Překvapená žena stáhla dítěti z obličeje roušku, rozhlídla se vyplašeně kolem, omylem pacifikované dítě od sebe lehce odstrčila a řekla: "Jak vás mám, proboha, s těma rouškama přes pusu poznat!"

"M a t e s i", zakřičela pak na celej krám.

"Babi", ozvalo se v zápětí, "jsem u čokoládek.", připravil pro babičku dětským hláskem start nové bojovky její vnouček.

"A co tam děláš?", zakřičela zpátky od chlaďáku babička.

"Přemýšlím.", odpověděl vnouček jednoslovně.

Do mého nákupního košíku jsem hodil krabičku s rybím salátem a jedno balení čerstvých těstovin.

"Babi?", ozvalo se zase od regálů s čokoládkama, "jak dlouho můžou kluci nosit jedny trenky?"

S babičkou otázka zdánlivě ani nehla a z chlaďáku do jejího košíku sázela po dvou jogurtech, kostku másla a smetanu na vaření.

"Tak jak dlouho, babi?", přiletěla od čokoládek další vtíravá otázka.

"Prosim tě, pojď sem. Chceš lipánek?", kroutila babička vnukovo originální téma do témat fádních.

Staccato dětských krůčků prozradilo, že malej rozumbrada opustil svoji pozici a blíží se k nám.

Z regálu jsem vytáhl balení krájeného loveckého salámu, který nikdy nekupuji a začal jsem jako studovat obsah masa v jednotlivých plátcích. Pozici poblíž babičky jsem prostě neměl chuť opustit jen tak.

Prcek k nám přiběhl, postavil se k babičce a znovu spustil: "Tak jak dlouho, babi?"

"Já nevim. Nikdy jsem trenky nenosila, Matesi. Chceš vanilkovýho nebo čokoládovýho?" nabízela ukázkou dva kelímky v její ruce.

"Čokobabi.", odpověděl klučík jednoslovně a pak mlčel.

"No vidíš, tak sem dáme jednoho čokoládovýho a můžeme jít.", zbavila se zbaběle babička původního vnukova tématu.

U pultu, za kterým stála naše vietnamská Hanička, se utvořila fronta. 

V ní se konaly roušky, ale nekonaly se rozestupy.

Do fronty jsem se zařadil hned za babičku a Matese.

"Až se vrátíme domů, uděláme spolu úkoly, jo?", mrkla na vnoučka babička očkem.

"Babi...", zanotoval líbezně toto slovo Mates, "jak je to teda s těma trenkama?"

Zatetelil jsem se radostí.

Babička ani nehla brvou a suverénně zopakovala již řečené: "Už jsem ti řekla, že nevím, protože jsem trenky nikdy nenosila. Zeptej se třeba pána.", hodila lehce hlavou směrem ke mně.

Přestal jsem se v cukuletu tetelit.

"Vy to víte?", kouknul na mě Mates.

Spřízněn pohlavím s dotazovatelem jsem se chvilku odhodlával k odpovědi.

"To záleží..", začal jsem zvolna.

"Na čem?", vykulil oči nejen klučík, ale i babička, jak jsem si všimnul.

"No na tom, jestli žije sám, nebo s někým.", upřesnil jsem.

A když žije s někym?", nedal se Mates odbýt.

"Tak denně.", odpověděl jsem kantorsky přísně.

Kluk chvíli mlčel a k dalšímu kroku v dialogu se odhodlával tím, že se začal točit kolem vlastní osy.

"Babi...", řekl po chvilce, "nemoh´ bych žít aspoň měsíc sám?"

---

Otrávená Bečva? Nevhodné injekce pro očkování? Nové koalice pro příští volby? Zahrádkářský zákon a zpevnění české koruny vůči euru? Kam se tato a další témata hrabou na ta, která řeší ti nejmladší z nás...