Netuším, kolik skleniček řecké Metaxy měli dva důchodci za sebou, když jsem se posadil ke stolku v kavárně sousedícím s tím jejich. Podle šmodrchání slov vyplouvajících z jejich úst nešlo ale o sklenku druhou, nebo třetí...
Pán byl štramák. Pečlivě vyžehlený límeček jeho bleděmodré košile trůnil hrdě ve véčku utkaném z kašmíru. Husté šedivé vlasy hnízdily na jeho hlavě jako volavky popelavé a jeho tváře byly vyholené do hladka. Polobotky štramáka se leskly jako třpytící se hvězdy na nočním letním nebi. A jeho zuby... vyleštěné, vedle sebe seřazené perly zavěšené kdysi kolem útlého krku Jacqueline Kennedyové by jim záviděly až hanba. Zářil!
Paní Štramáková se také snažila zářit, ale spíše jen tak blikotala. Svetr, co měla na sobě paběrkoval dlouholeté vzpomínky a sukně na ní byla smutná už jen tím, jak dlouho se na ní usazovaly cucky a chomáčky látky, ze které byla sukně kdysi spíchnutá.
"Přidej zvuk, Dušane.", vyzvala paní Štramáková Dušana u stolku.
"Já tě slyším, Hedo, ale ty neslyšíš mě", pronesla hodně nahlas Dušan a jeho dlaň vystřelila k uchu paní Hedy.
Pohladit ucho dlaň ale nechtěla. Stala se v tu chvíli kontrolórkou. "Zase jsi doma zapomněla naslouchadlo, že?", doprovodil hlas Dušana pohyb jeho dlaně.
Upil jsem ze šálku objednané flat white kafe, pozoroval lidi na ulici z výlohy kavárny a čekal na další vývoj debaty důchodců u stolku vedle.
"Já ho někam založila a nemůžu ho najít. Bála jsem se ti to říct.", odpověděla Heda tak nahlas, že její vysvětlení museli slyšet i lidé za auslágem kavárny.
Pan Štramák hodil nonšalantně nohu přes nohu, podíval se něžně na Hedu a řekl: "Tak já ti ho pomůžu najít, až se vrátíme domů."
"Ty, jo? Dyť si ani nepamatuješ, kde máme doma klíče od chalupy.", zasmála se Heda a pustila do sebe další doušek řeckého koňaku.
"A nenechala si ho u Zdeničky? Byla jsi tam včera.", začal s pátráním po naslouchadle zatoulaném někde doma pan Štrámák.
"U Zdeničky jsem byla minulej tejden, Dušane...", poznamenala Heda krátce a mně začínalo být jasné, že Dušan naslouchadlo Hedy doma jen tak nenajde.
"To to letí.", pronesl žoviálně Dušan a také usrkl ze skleničky medově zlatou vodičku a zaklapal nahlas svými zuby vyleštěnými jako perličky na náhrdelníku Jacqueline.
"Měl by sis je šetřit, Dušane, víš co stály..." doprovodila cvakání zubů Heda mírným varováním.
"Jak šetřit?", začepýřil se Dušan a vytáhl si nevědomky rukávy u svetru.
"No že bys s nima nemusel tolik cvakat. Dyť si je omlátíš. Ty už ti musej vydržet do smrti.", vypálila Heda vysvětlení a z rádia v kavárně se rozeznělo Čtvero ročních období od Antonia Vivaldiho.
Upil jsem ze šálku další doušek kafe.
"Ty jsou festovní, koukej", zahlaholil Dušan a umělé zuby použil jako kastaněty, aby dokázal, jak jsou dobře udělaný. Staccato cvakajících zubů spolehlivě přebilo Antoniovu melodii.
"Měl by sis je vyndavat, nebo je rychle opotřebuješ", reagovala na staccato Heda, do skleničky ponořila nosík a mocně natáhla. "Aspoň že ten čuch nám zůstal, co?", koukla na Dušana.
"Ty mi voníš, Heduško, od rána do večera", začal Dušan tokat ve chvíli, kdy na dně mého šálku osiřelo pár loků vychládající kávy.
"No právě.", povzdechla Heduš. "Já ti vonim, až mě z toho bolej prsa. Měl by sis ty zuby občas vyndat, Dušane."
Dušan se zarazil a já uchopil šálek kávy k její poslední cestě do mé pusy.
"Jak bolej prsa???", vykulil oči jako outloň váhavý.
Položil jsem prázdný šálek na talířek, dusil v sobě smích a zamával na číšníka.
"... no jak", ozvala se opět dost nahlas od stolku Heda bez naslouchadla, "aspoň na noc bys je moh´ z pusy vyndat. Nebyla bych po ránu tak pokousaná. Dyť v nich už nemáš cit", dodala a lehce si opět cvrnkla z baňaté koňakové skleničky.
---
Z kavárny a od Hedy a Dušana jsem odcházel s poučením. Muži se zuby jako perličky z náhrdelníku Jacqueline Kennedyové jsou štramáci. Jen by ty zuby měli na noc z pusy vyndat, aby jejich milenky a manželky nebolela prsa...
