"... já když si chci udělat radost, tak zajdu na hřbitov.", prohlásila Zorina po poledni lehce nihilisticky do mobilu a dodala: "Cos měl k obědu?"
"Josef udělal carbonaru.", odpověděl jsem na máminu otázku stran dnešní menáže před tím, než jsme se společně vydali na hřbitov...
"Co to je?", opáčila matka.
"Těstoviny, vejce, slanina, zamíchaný do sebe a na to trochu chilli.", vysvětlil jsem.
"Aha, takže míchaný vajíčka se špekem a s nudlema.", pojmenovala matka carbonaru po svém a vlastně měla pravdu.
"Co na hřbitově novýho?", dostal jsem se konečně k tomu, co mě zajímalo. "Nějaký nový přírůstky?"
"Ale kdepak, hochu, samý tvrdý hroby. Nic pro žížaly. Zdejší smrťák asi někde zapomněl kosu a tak tu žijeme v klidu až do doby, než jí ten herdek dědek zase najde. Já jim tam nově chodim pucovat ksichty."
"Nebožtíkům?", vylekalo mě.
Představil jsem si Zorinu, jak jde k márnici s lavorem v podpaží a s kostkou mejdla v kapse kabátu.
"No, nebožtikum. Voni sou po tý zimě takový zaprášený a neviděj, jak je tady u nás pořád tak krásně. Tak jim přejedu ksichtík ubrouskem, aby se jim to všechno zase hezky rozzářilo."
"Meješ nebožtíkům ksichtíky ubrouskem? Doufám, že ne takovym tim nasliněnym, kterym jsi mi hodně dlouho na veřejnosti otírala pusu až to bolelo.", vzpomněl jsem si na úkony matky v době, kdy o mě "pečovala".
"Kdepak. Mám takový ty ubrousky na dětský prdelky. S heřmánkem. To abych do těch jejich tváří dostala taky trochu přírody. Na ty už nemusíš plivnout, protože jsou navlhčený. A já vobejdu takový ty hroby, kde jsou na porculánu fotky mrtvejch, hezky je pozdravim...."
"Koho pozdravíš?", přerušil jsem Zorinu.
"No koho? Třeba Franze, nebo Hildegard, takový ty starý bardy místního hřbitova. Ty teď umřelý na hrobech porculánový fotky už nemaj."
"Takže...?", ponouknul jsem Zorinu k pokračování.
"Takže k nim přijdu, řeknu Gruss Gott - voni totiž česky moc neuměli, tak jim to řikam po německu a pak řeknu: "Ich bin Zorka, Gesicht putzen?", a na odpověď nečekám a rovnou konám."
"Vytáhneš ubrousek a přejedeš jim teda kušnu, jo?"
"Přesně tak. Vypucuju jim ty jejich hlavy v šátcích a přejedu jim zašlý tvářičky a když jsem hotová, tak jim řeknu "alles gutes" a jdu na dalšího. Já se díky těm mrtvolám, hochu, naučim snad i německy.", řekla máma radostně s kapkou hrdosti na sebe samu. "Von za nima už nikdo nejezdí, páč jsou všichni mrtví nebo daleko a tak to dělám já."
"Uplná samaritánka, ti povim.", ohodnotil jsem matčiny skutky.
"Někdo to dělat musí, hochu, dyť by ty chudáci za pár let viděli úplný prd."
"A ty myslíš, že se mrtvoly v hrobech dívaj pořád dál na svět?", položil jsem otázku a byl jsem přesvědčený, že je na ni jen a pouze jedna jediná odpověď.
"Kdybych si to nemyslela, tak to nedělám. Boha taky nikdy nikdo neviděl a některý lidi maj za to, že je. Ale já, narozdíl od něj..."
"Od koho?", přerušil jsem mámu.
"No od Boha přece! Já narozdíl od něj o lidi pečuju, i když už tu nejsou. Takový ty bláboly, že jsou v nebi neobstojej. Mrtvý potkávám a pucuju jim ksichty a nepotřebuju k tomu žádnej Otčenáš. Já si vystačím s ubrouskama na dětský prdelky."
