Morálka, etika, úcta a sounáležitost. Kam se významy těchto slov vytratily ve chvílích, kdy někdo rozkopal a zdevastoval fotografie stoletých na náměstí Václava Havla?
Výstava v plenéru s názvem "Tváře století" (fotografka Martina Storek) měla návštěvníkům piazzetty Národního divadla vizuálně přiblížit tváře těch, kteří se v loňském roce dožili, stejně jako naše republika, jubilea 100 let.
Tváře jako kronika. Tváře jako romány na nepokračování. Tváře jako odraz tíhy života. Tváře vráščité, tváře s často léty rozmlženejma očima. Sem tam se k tvářím na fotografiích přidaly dlaně, jejichž prsty byly zohýbané letitou prací.
Před každou takovou fotografií bylo dobré chvíli postát a popřemýšlet o všem, co do nich historie zakódovala.
Obličeje těch lidí nemusely ani mluvit, a přesto vnímavější z nás vyslechli příběhy a pocítili úctu a sounáležitost. A obdiv.
Jenže pak přišel poslední den roku, ve kterém jubilanti z fotografií slavili stovku a několik mladých lidí se rozhodlo po svém. Výstavní rámy, fotografie v nich a všechny ty příběhy vepsané do obličejů fotografovaných zdemolovali. Roztřískali. Postříkali barvami ve spreji a zmizeli.
Dokážu pochopit rebelii. Dokážu respektovat jiné názory, než mé vlastní. Umím ale i rozeznat rebelii od vandalství, a nikdy nepochopím, co lidi vede například k týrání zvířat nebo k útokům na umění.
A co nejvíc ze všeho nepochopím je to, že lidé nemají úctu k těm, kteří útočníkům nijak neublížili.
Jediné, co z tohoto smutného příběhu pochopím je to, že jde o důsledky. Důsledky ne zrovna vhodné výchovy v rodině. Důsledky kopírování nevhodného chování těch, kteří by měli jít příkladem. Důsledky nesnášenlivosti.
